ZAYN MALIK FAN FICTION

13.10

"Máš všechno? Nebo potřebuješ ještě něco?" zeptá se Vicky Liz, když se chystáme z nemocnice.

"Ne, v pohodě," řekne Liz sklesle a zavře malou cestovní tašku. Opře se o postel a chvíli se jenom tak dívá do země.

"Cítíš se dobře?" zeptám se jí možná trochu nevhodně, protože je mi jasné že dobře asi zrovna nevystihuje její rozpoložení.

"Nikdy mi ještě nebylo líp." řekne s kyselým úsměvem.

"Liz," svraští Zayn obočí. "Jenom má o tebe starost."

"Všichni mají o mě starost," otočí se směrem k nám. "Já nejsem dítě, jasný? Je to můj život a ikdyž jsem si ho zkurvila, je to můj problém."
"Liz," povzdechne si Michelle. "Včera jsi se mi už zdála klidnější, s Vicky jste plánovali jak si budete dělat holčičí večery a..."

"Jo, no. Poslouchání cédeček nebo lakování nehtů mi nepomůže," odsekne Liz. "Nejlepší by bylo kdybych nasedla na leatdlo a odjela co nejdál odsud."
"Tohle neříkej," podívám se na ni zraněně. "Co bys dělala sama? Tady máš nás, Vicky, Michelle... nejsi na to sama."

"Hele, cením si tvého optimismu, ale my dvě se v podstatě neznáme. Jsi pro mě jenom Zaynova holka."
"Jo... no ta Zaynova holka pro tebe v posledních doba byla tisikrát větší oporou než tvoje takzvaná kámoška Mandy, co tady byla za tebou jednou. Jenom proto aby zjistila všechny podrobnosti a nahuckala tě proti nám," složí si Louis ruce na prsou.

"Hele, víš ty co? Starej se o sebe jo?" zúží Liz oči.

Louis jenom nevěřícně zakroutí hlavou a rozhodí rukama. Je mi kvůli němu docela zle, protože hlavně jeho zásluhovou Marcuse našli. Strávil celé hodiny jeho hledáním, ale to je Liz evidentně jedno, nebo to tak spíš vypadá.

"Podívej. Ted s Derekem a Flamem dávají Vickin byt do pořádku, teda hlavně pokoj pro hosty, který teď bude tvůj. Jenm proto aby jsi se tam cítila dobře. A ty víš že ty nemehla je přímo umění dokopat k tomu aby pohli zadky a udělali něco užitečného. Všichni se ti snažíme pomoct. A děláme to jenom proto že jsme tví přátelé, a ať si to přiznáš nebo ne, nikde... nikde se nebudeš cítit líp než tady. Protože ať musíš řešit sebevětší problémy, a ikdyž se ti zdá že je všechno v hajzlu, můžeš si být jistá tím že se na nás všechny můžeš spolehnout a že tě neopustíme. Nebudu sledovat jak se tady ničíš a lituješ, to ani náhodou. Jen tak se mě nezbavíš. Tak se s tím sakra smiř. Je to jasné?" řekne Michelle a Liz skloní se smutným výrazem hlavu. Přísahala bych že vidím v jejích očí slzy.

"Loui, půjdeš se mnou prosím ještě za doktorem?" zeptá se ho Ivonne po chvilce ticha.

Louis jenom kývne, a vezme Zayna za rameno, aby šel s nimi. Myslím že tak nějak vycítil, že teď bude lepší když půjdou na chvilku z dohledu. Řeknu si že úplně nejlepší bude když zůstane jenom Michelle, ale zrovna když chci vyjít ze dveří, zastaví mě Lizin hlas.

"Zůstaň... Ariadno.... prosím," řekne zlomeně.

Já těžce vydechnu a věnuju Zaynovi drobný úsměv než zavřu dveře. Liz se na mě dívá nejistým, až zahanbeným pohledem. Nervozně čekám co má na srdci.

"Omlouvám se... jestli jsem na tebe byla hnusná. Vím... že si to nezasloužíš, občas se chovám jako úplná kráva," zakroutí hlavou.

"Nemusíš se omlouvat," usměju se lehce. "Chápu tě."
"Jsi až moc hodná," objeví se na tváři Liz náznak úsměvu. "Zayn si tě nezaslouží."
Já jenom skloním hlavu.

"Ikdyž... musím říct že se v téhle situaci zachoval jako přítel... a nebýt jeho... asi bych teď byla mrtvá, což by asi bylo lepší," řekne sklesle.

"Tak nemluv," přijde k ní Michelle a položí ruku na její záda.
"Je to tak," vzlykne Liz. "Vážně nevím co mám dělat. Marcus, to... dítě, všem vám jenom otravuju život, hlavně Vicky a Tedovi. Nacpu se jim do bytu jako nějaký vetřelec a ještě se chovám takhle. Nejhorší je že jste mi už od začátku říkali že je Marcus hajzl a já ikdyž jsem to taky věděla, věřila jsem že mě miluje. Já nevím... díky němu... jsem si připadala že mám... bezpečné místo. Že na mě někomu záleží. Celé dětství stálo za houby. Matka pořád na mol, otec zemřel ještě když jsem byla malá. Musela jsem se o sebe starat sama. Cítila jsem se osamělá. Pak když jsem poznala Marcuse, myslela jsem že konečně mám někoho kdo mě má rád, kdo se o mě postará.... ale brzo jsem se vrátila zpátky do reality. Pak jsem se octila v bludném kruhu, ze kterého nebylo cesty zpět. Po každé hádce, následovalo usmiřování, po každé facce omluvy a sliby... doufala jsem že se změní, ale stala jsem se jenom tou pitoumou krávou co zůstává navzdory všemu kterými jsem vždycky opovrhovala. Říkala jsem si že tohle bych nikdy nedopustila. Že jsem přece silná, drsná holka," usměje se ale v tom jí začnou po tváři téct slzy.

Michelle ji v okamžiku obejme. "Ty jsi drsná holka," políbí ji do vlasů.

"Jsme tady pro tebe," řeknu tiše a jdu nesměle k nim. "Slibuju ti že na mě se můžeš vždycky spolehnout, za každých okolností," dotknu se jejího ramene.

"Děkuju," řekne mezi vzlyky a já si uvědomím že ikdyž se tohle stalo, a bohužel, pořád nemáme ani zdaleko vyhráno, a kdo ví jak to všechno bude s ní, s Marcusem, s miminkem.... vím že jsem tímto dnem získala novou přítelkyni.

"Jsem ráda že je Liz u Vicky. Jenom doufám že jí ten blbec Ted dopřeje alespoň trochu klidu," povzdechne si Ivonne když se k večeru vrátíme na pokoj.

"Zayn říkal že je pořád někde pryč, a určitě i Liz občas prospěje když půjde mezi lidi. Teď hlavně potřebuje podporu a vědět že na to není sama."

"A jak to mezi váma jde? Všechno dobrý?" zeptá se mě.

Je pravda že v posledních pár dnech jsme neměli moc času pořádně si popovídat.

"Jo, myslím že ano," pousměju se. "Zachoval se vážně skvěle a jsem s ním šťastná. Ikdyž mě mrzí že jsem se s Niallem odcizila... když se potkáme, sotva mi odpoví na pozdrav."
"No tak, víš jaký je," obrátí oči v sloup. "Časem to překousne."

"Snad máš pravdu," skloním hlavu. "Jsem ráda že to neřekl Liamovi. Vím že i on to musí vědět, ale chci ještě chvilku počkat. Chci aby to bylo ve vhodnou příležitost, já nevím... lepší bude připravit ho na to, než na něj vybalím že chodím s místním zlobivým klukem."

"V podstatě ho neznám, ale to je vážně tak příšný?"

"Ani ne tak přísný, jako ochranářský," sednu si na postel. "Po smrti rodičů se sám sobě zavázal že se o mě postará, že tu bude vždycky pro mě a udělá všechno pro to aby mi nic nechybělo a abych byla šťastná. Vzdal se kvůli tomu i svého vztahu. Jeho přítelkyně Sophia odjela do Walesu. Měli tam jet spolu ale... on zůstal se mnou. Vím že by mi to nikdy nevyčítal ale obětoval se pro mě v tolika věcech.... pořád mám pocit že mu něco dlužím. Vždycky jsem se snažila chovat tak aby na mě byl hrdý. Dobře jsem se učila, nedělala jsem mu zbytečné problémy, držela jsem se od večírků, i od kluků.... možná že jsem toho hodně zmeškala, ale tak nějak myslím že to doháním teď. Jsem na vysoké, mám skvělou kamarádku," vidím na Ivonnině tváři jemný úsměv. "A mám Zayna. O tom že budu s klukem jako je on... že s ním budu zažívat to co zažívám s ním, že budu cítít to co cítím... to jsem měla jenom z romantických knížek. Můžeš mi věřit že o některých věcech.... se mi nezdálo ani v těch nejdivčejších snech," začnu se červenat když si vzpomenu na to z před pár dny v Zaynově bytě.

"Počkej... vy jste už," nesnáší se skrývat svoje nadšení.

"Ne," řeknu rázně. "Jasně že ne. Ještě na to.... nejsem připravená a Zayn to chápe."
"Fajn, ale hlavně nečekej moc dlouho. Myslím že Zayn není typ kluka co dokáže potlačit... svoje potřeby."

"J-jo, jo já vím," sklopím zrak. "Prosím, nebavme se o tom ano?"

"Jak chceš," pokrčí rameny.

"Díky," řeknu tiše a vezmu si triko na spaní. Zaynovo triko.

"Ty jsi mu ho ještě nevrátila?" podívá se na mě nevěřícně.

"No... nechtěl ho zpátky, a dobře se mi v něm spí," řeknu nesměle.

"Chápu," snaží se zakrýt úsměv.

"Nech toho," řeknu otráveně a jdu si dát rychlou sprchu. Když se už v tričku vrátím do pokoje, Ivonne už je v posteli s notebookem na klíně a sluchátkama v uších. Potichu si brouchá text nějaké písně a podle jejího výrazu a jemného smíchu bych si tipla že si píše s Derekem. Vím že se jí líbí a ona jemu. Vlastně se divím že ještě spolu nezačali chodit. Ikdyž, myslím že na to časem dojde. Zdá se mi že se k sobě opravdu hodí, Derek je hodný kluk a přála bych jim aby byli šťastní alespoň tak jako já a Zayn. Ikdyž máme před sebou ještě dlouhou trnitou cestu.

15. 10

"Li, bráško, víš že tě mám ráda ale snad zase nepouštíš Toy Story. Museli jsme to vidět alespoň tisíckrát, doslova, " povzdechnu si s náznakem úsměvu.

"No a co? Nedělej že tě to už přestalo bavit," řekne Liam a zastrčí DVD. "Když jsem byl menší, pouštěl jsem si to pořád dokola. A potom jsme nakazil i tebe."
"Jo, ale nemohli by jsme si pustit já nevím... něco dosplější? Přece jenom... ani se nenaděješ... a bude ti třicet," rýpnu si do něj.

"Tak hele. To je až za čtyři roky," řekne dotčeně.

"Dobře, dobře, neročliuj se," snažím se nesmát.

"Jestli chceš provokovat fajn. Pořád jsi ještě tak šíleně lechtivá?" udělá krok blíž ke mě.

"Ne, ne... opovaž se," zvednu prst. "Prosím. Už jsem potichu."
"Fajn," pousměje se. "Ale ještě jedna taková poznámka a nebudu mít s tebou slitování.
"Dobře," řeknu mezi smíchem.

Liam pak pustí film a sedne si vedle mě na gauč. Přetáhne přeze mě deku a já mu věnuju vděčný úsměv.

"Jsem ráda že jsme spolu," přiznám.

"To já taky. Chybíš mi... někdy," přivře oči.

"Nech toho," plácnu ho po ruce.

"Au," oplatí mi to vzápětí.

Já se ještě krátce zasměju a přitáhnu si deku výš, tak že mi pokrývá skoro celé tělo, až na hlavu a ruce."Ale vážně..." sklopím na okamžik zrak. "Opravdu jsem tady ráda... doma... s tebou.
"Jo," pokývne. "Já vím. Bez tebe je to tady hrozně prázdné."
"Liame.... měl by jsi si někoho najít," řeknu najednou.

"Co?" podívá se na mě rozpačitě.

"Od té doby... co jsme zůstali sami jsi v podstatě nikoho neměl. Matně si pamatuju jednu možná dvě holky, ale to vzápětí zase skončilo. Už se o mě nemusíš starat. Můžeš mít konečně svůj vlastní život. Zasloužíš si být opravdu šťastný. Jsi úžasný brácha a skvělý člověk, navíc jsi fešák a jsi hrozně chytrý a hodný... a každá holka by byla v sedmém nebi kdyby mohla být s tebou, věř mi. A ber v úvahu že jsem tvoje mladší sestra, a tohle obvykle ségry svým bráchům neříkají."

"Ari," vydechne s úsměvem. "Nech toho ano? Pochop že mou práci bylo a pořád je starat se o tebe. A toho nelituju. Můžu hrdě říct že jsem rád že jsem možná alespoň trochu přispěl k tomu jaká úžasná holka se z tebe stala. Jsem na tebe opravdu pyšný, to víš."

"Jo vím," pousměju se dojatě. "Mám tě moc ráda," objemu ho.

"To já taky," políbí mě do vlasů.

Najednou, nevím proč, mám neuvěřitelné nutkání říct mu pravdu. Říct mu že jsem se zamilovala do kluka, se kterým možná nebude zrpvu úplně souhlasit, ale že ho opravdu miluju a on miluje mě a jsem kvůli němu hrozně šťastná. Už se zhluboka nadechnu, podívám se mu do očí a snažím se najít ty správné slova ale pak... v polsední chvíli vycouvám.

"Neuděláme si horkou čokoládu?" vyhrknu místo toho.

"Tak jo," zdá se mi Liam trochu zmatený, protože myslím že čekal že mu řeknu něco důležitého. Ale prostě se jenom zvednem, jdeme do kuchyně, uděláme si společně pořádnou porci výborné horké čokolády, a zbytek večera se díváme na televizi a já mám výčitky že opět mlčím. Ale bojím se. Bojím se že když zjistí že jsem se Zaynem, jeho ochranářská, starostlivá bratrská stránka se projeví naplno a rozdělí nás. Je sice pravda že má určitou pověst, a neznáme se ještě tak dlouho, nato co všechno... jsem s ním už zažila. Ale jediné co vím že ho skutečně miluju a vím že i on mě. A pokud mám ještě chvíli zamlčovat pravdu abych neohrozila náš vztah, tak to udělám.