ZAYN MALIK FAN FICTION

"Takže tvoje máma už odešla na schůzku?" zeptám se Zayna zvědavě.

"Jo," vydechne. "Prý se vrátí asi v šest. Ještě by se s námi ráda navečeřela a pak půjde. Takže skvělý."

"Zayne... nechceš to využít jako příležtost jak to mezi váma urovnat? Kdo ví, kdy se zase uvidíte," řeknu.

"Ariadno, promiň, ale ty nevíš co všechno se mezi náma stalo. Tak se do toho prosím nepleť ano? Žádám tě o to," podívá se na mě.

"Tak dobře," pokývnu a sednu si vedle něj.

On sklopí hlavu a vidím na něm že mu rozhodně není všechno jedno. Vím že ho to trápí.

"Zayne," chytím jeho ruku a on ji ve chvilce pevně stiskne. "Nerada tě vidím takového."
"Jakého?" zvedne oči.

"Nešťastného," řeknu tiše. "Bolí mě to."

"Neboj se o mě, až odjede, všechno bude jako při starém," řekne.

"Zayne," povzdechnu si. "Co udělala tak hrozného že je to mezi váma takové?"

"Kdybych ti to měl všechno říct, jsme tu do půlnoci," řekne.

"Mám čas," řeknu pohotově.

On se lehce usměje. "Co kdyby jsme si něco uvařili. Mám docela hlad."
"Zayne, neodbíhej od tématu," řeknu zatímco on pomalu vstane.

"Prostě toho nech jo? Nerad bych začal křičet. Nechci abys mě viděla rozčíleného."
"Už jsem tě takového viděla. Když jsi mě zachánil před Bradlym a před tou partou na koncertě. Věř mi, že se tě nebudu bát."

"To jsem tě bránil. Musel jsem tě ochránit. Ale když budeme dál mluvit o rodičích, o mém dětství... já... radši toho nechme, prosím tě. Bavme se o něčem jiném. O čemkoliv. Klidně i šatech nebo počasí. Jenom už se dál nevyptávej na matku, ano?"
"Dobře," řeknu po chvíli a Zayn odejde do kuchyně.

"Bože," zašeptám a jdu za ním.

"Ahoj Liame," usměju se do telefonu.

"Ahoj," slyším i v jeho hlase úsměv.

"Jak se máš? Všechno v pořádku?" zeptám se ho.

"Jo, nemusíš se bát. A co ty? Nezlobíš?"

"Ne," zasměju se lehce. "Li, nebuddš... zklamaný když o víkendu nepřijedu?

"Ne, ne, jasně. Nedělej si starosti," řekne trochu zmateně.

"Víš... musím se učit a... příští víkend budeme celý spolu ano a někam si zajdeme," řeknu rychle.

"Jo, chápu to, chybíš mi ale vůbec se kvůli mě neomezuj. Navíc mám teď stejně hodně práce, získal jsem další zakázky."

"To je skvělý," usměju se.

"Jo... jo... víš já.... chtěl jsem ti to říct až přijedeš ale asi ti to teda řeknu hned," řekne

"O co jde?" zeptám se s mírnými obavami.

"Včera jsem někoho potkal. Někoho koho jsem už roky neviděl... Sophii," vydechne.

"Sofii?" řeknu nevěřícně. "Tvou Sofii z vysoké?"

"Jo, ta Sofia," zasměje se lehce.

Ta Sofia které se vzdal aby se o mě mohl starat. Myslím že jsem si tak trochu nikdy nepřestala vyčítat. Vím jak moc ji miloval a vzdal se lásky jenom kvůli mě.

"A... co? Popovídali jste si? Ještě se sejdete?" zeptám se ho opatrně.

"Vypadá to že budeme spolupracovat na novém projektu dětského domova z vedlejšího města. Takže teď spolu budeme docela často," vydechne. "Ale moc jsme si ještě nepromluvili. Těžko se nám hledaly slova."

"No ale teď budete mít hodně času si promluvit, zjisti co se za ty roky změnilo. A kdo ví... třeba ta jiskra ještě nevymizela?"

"Ari," povzdechne si.

"Liame, vím jak moc jsi ji miloval. A ona tebe. A kdyby se náhodou naskytla příležitost že by jste znova mohli být spolu... byla by škoda ji nevyužít."
"Jo, je pořád stejně tak krásná, milá a vrátilo se mi spousta vzpomínek, i ty špatné ale hlavně ty dobré. Ale jsou to už roky. Ikdyby nikoho neměla, nevěřím že by to se mnou zkusila ještě jednou. Sice říkala že to chápe, proč jsem zůstal tady. Ale vím že jsem jí hrozně ublížil."
 

Ještě pár minut si povídáme a já jenom musím myslet na to že chci aby byl můj bratr šťastný. Opravdu šťastný. Aby byl s někým kdo by poznal jak úžasný je, kdo by ho miloval. Ikdyby to nebyla Sofia. Prostě chci aby měl ve svém životě někoho tak blízkého, někoho kdo mu dokázal vykouzlit úsměv na tváři, kdo by s ním prožíval i těžké i šťastné chvíle. Zkrátka aby někoho našel. Jako jsem já našla Zayna.

"Takže... jak vám to vám dvou zatím jde?" zeptá se nás Trisha s lehkým úsměvem když dovečeříme.

"Jak by nám to mělo jít," pokrčí rameny. "Jsem šťastný že ji mám," stiskne mou ruku.

"To jsem ráda," pokývne Trisha. "Ariadna je vážně milá dívka, drž se jí."
"Neboj se, miluju ji, a nikdy bych ji nechtěl ztratit," řekne Zayn.

"No... jsem za vás ráda. Opravdu. Ale... dávejte si pozor. Víš... otěhotnět mladá není vždycky nejlepší možnost."

"Ehm, nebojte se paní Maliková. Tohle zatím nehrozí," řeknu stydlivě.

"To ráda slyším. Myslím že můj syn konečně nabral trochu zodpovědnosti," pousměje se Trisha.

"Co kdyby jsme změnili téma?" vycítí nejspíš Zayn že mi tahle konverzace není dvakrát příjemná.

"Jistě," řekne Trisha pohotově. "Nerada bych aby jsi se cítila trapně. Jenom chci aby jste si ještě užili mládí, víte... jenom vy dva. Věřte mi že tohle je možná nejlepší období vašeho vztahu. Ta zamilovanost."

"Vážně nemusíš mít strach mami. Nemíním si udělat děcko a zničit si život jak jsem ti ho zničil já když jsem se narodil," řekne Zayne.

"Ale Zayne, tak jsem to přece nemyslela, nepřekrucuj to prosím tě," upije si vody.

"Jasně," vydechne. "Myslíš si že bys byla lepší babička než jsi byla matka?"

"Zayne," dám mu ruku na koleno. "Prosím, přestaň," zašeptám.

"V pořádku Ariadno," pousměje se Trisha. "Jen ho nech. Zvykla jsem si na tohle chování už dávno."
"Nehraj si na chudinku ano? Ani nevíš jak směšně při tom vypadáš," řekne Zayn nevrle. "Tyhle tvoje řeči... co se jako snažíš dokázat? To tvoje hraní na slušnou dámu je tak strašně ubohé, nikoho tim nepřevezeš. Ta zloba ti jde z očí. Každý tě dřív nebo později prokoukne, taky proto máš každé dva roky nového manžílka. A ještě ty tvoje kecy, sakra. Víš dobře že nechci mít děti, nechci se oženit, nechci žádné zasrané manželství po tom co jsem viděl vás dva s otcem. Graluju ti, dosáhla jsi toho že nikdy asi nebudu schopný připustit že manželství může být i šťastné," vstane od stolu. "Celé moje zkurvené dětství bylo postavené na tom že jsem se jenom obviňoval že možná já jsem důvod proč táta odešel a proč se ke mě chováš jakobych byl cizí. Vážně nechápu proč jsi sem lezla. Musela jsi mě otravovat? Provokovat? Nebo jsi si najednou doopravdy vzpoměla že máš syna? Snažil jsem se držet, vyhýbat se ti, alespoň trochu zakrýt tu nechuť že jsi tady. Ale už to nesnesu. Co nejrychleji běž pryč, protože už to dlouho nevydržím, nemůžu tě už ani vidět" odejde z kuchyně a já vstanu abych šla za ním ale Trisha mě zadrží.

"Nech ho tak," řekne. "Musí se uklidnit. Vím jaký je. Občas takhle vybuchne a řekne věci které tak nemyslí."

"Paní Hatcherová, promiňte, ale myslím že dobře věděl co říká," podívám se na ni.

Ona zůstane chvíli ticho.

"Jenom si půjdu uložit věci do zavazadel a zavolám svého řidiče. Do půl hodiny jsem pryč," vstane pomalu.

"Paní Hatcherová, j-já mrzí mě že se to mezi vámi nezlepšilo, právě naopak," začínám cítit výčitky.

"Ty za to nemůžeš drahoušku," usměje se. "Se Zaynem se radši nepůjdu rozloučit. Nechci ho ještě víc rozčílit. Ale až odejdu, řekni mu prosím že mě ro mrzí a že ho miluju ano?"

"Dobře," pokývnu. "Určitě mu to řeknu."

"Děkuju," řekne tiše a odkráčí nahoru.

Nevím co si mám vlastně myslet. Je mi jasné že spolu mají a vždycky měli složitý vztah a podle všeho je na vině hlavně Zaynova matka, ale i přesto si myslím že se Zayn mohl zkusit víc ovládat, ikdyz znám jeho povahu. Jenom mě bolí že jsou k sobě takoví, co bych dala za to kdybych tady měla svou mámu. Po tom co ještě zamávám Trishe když odjíždí pryč, se rozhodnu zjistit ještě trochu víc co se mezi nima stalo, a protože je mi jasné že bude zbytečné ptát se na to Zayna, odhodlám se zavoalt Louimu.

"Ariadno?" ozve se jeho hlas. Zní trochu překvapeně.

"Ahoj, doufám že tě v ničem neruším," zeptám se ho.

"Ne, v pohodě. Jsem teď doma s rodiči. Po delší době," vydechne.

"Oh, Zayn mi říkal že spolu zrovna teď nevycházíte, takže už se to zlepšilo?"
"Ehm, asi. Nějakou dobu to mezi námi bylo napjaté, když jsem zjistil že jsem adoptovaný," řekne.

"To... to mě mrzí, nevěděla jsem to," cítím se najednou hloupě.

"To nic, už je to za mnou. Uvědomil jsem si že je jedno jestli mě splodili oni nebo ne. Vychovali mě a starali se o mě celý můj život."

"Jsem ráda," usměju se. "Víš.. chtěla jsem s tebou o něčem mluvit. O Zaynovi. A jeho matce."

"Aha," vydechne. "Ještě je tam?"

"Ne, před pár minutami odešla," řeknu. "Ještě předtím se se Zaynem pohádali. Teda Zayn na ni začal křičet."

"No, nebudu říkat že jsem šokovaný," řekne.

"Loui... prosím... můžeš mi říct co se mezi nimi vlastně stalo? Prosím, řekni mi všechno co víš," řeknu prosebně.

"Ariadno, ikdyž jsme nejlepší přátelé víc než 3 roky, až tolik toho o něm nevím. Teda, o jeho dětsví, rodině. Seznámili jsme se když se sem přistěhoval a hned jsme si sedli. Troufnu si říct že jsem byl snad jeho první opravdový přítel. Každopádně... svěřil se mi s určitými věcmi, které prý neřekl nikomu dalšímu. A já cítím zodpovědnost za to... nechat si to pro sebe."

"Ale, Loui... já... chápu to. Ale teď jsme se Zaynem spolu a chci o něm vědět všechno. Zvlášť pokud je to něco důležité. Něco co by mi pomohlo pochopit proč je to mezi ním a jeho matkou takové. Vím že Zaynův táta od nich odešel a Trisha nebyla zrovna kandidátka na matku roku, ale musí toho tady být víc. Určitě je v tom něco víc."

"Ariadno," povzdechne si Louis. "Jestli ti to Zayn nechce říct, ani já bych ti to neměl říkat."
"Ale proč? Pokud v tom není nic víc, tak proč mi to neřekneš?" začínám být zoufalá.

"Někdy je lepší minulost nechat být. Věř mi, vím o čem mluvím. Když jsem zjistil že jsem adoptovaný celé týdny, měsíce jsem přemýšlel odkud vlastně pocházím, jací asi byli mojí praví rodiče, jaký by můj život byl jiný kdyby to všechno bylo jinak a zůstal bych s nimi. Myslel jsem že už nic nebude stejné, ale potom jsem si uvědomil že někdy je lepší jít dál. Nechat tu bolest za námi a snažit se myslet na budoucnost."

"Ani jsem nevěděla že umíš takhle mluvit," pousměju se.

"Jo, kdo by řekl že za těmi tetováni je i docela moudrá duše co?" slyším v jeho hlase úsměv.

"Ariadno," uslyším najednou Zaynův hlas jak mě volá.

"Zayn jde sem, takže asi končíme," řeknu.

"Tak fajn, ale prosím tě, dej Zaynovi s jeho matkou pokoj jo?"

"Dobře," pokývnu. "Zatím ahoj."
"Čau," rozloučí se se mnou a já zavěsím. S hlubokým povzdechem vyjdu ven z místnosti a vidím Zayna stát opřeného u kuchyňskou linku.

"Tvoje matka už odjela," jdu pomalu k němu.

"Jo, já vím," pokývne. "Promiň... promiň že jsem křičel."

"To nic," řeknu tiše.

"Ne, vím že jsem to přehnal. Nechtěl jsem se před tebou takhle chovat. Vím že tě to ranilo," skloní hlavu.

"Zayne," položím ruku na jeho hruď a opřu si hlavu o jeho rameno. "Pojďme spát ano? Zapomeneme na to."

Zayn jenom kývne a zdá se mi v tu chvili tak zranitelný... tak nešťastný. Trhá mi srdce vidět ho v takovém stavu. S jednoduchými dvěma slůvky miluju tě mu věnuju ještě krátký polibek a ruku v ruce jdeme nahoru do.