Jdi na obsah Jdi na menu
 


CHAPTER 27

23. 4. 2016

untitled-sasaas.jpg

24. 10.

 

"Děje se něco drahoušku?" zeptá se mě se starostlivým úsměvem Debbie.

"Ne, ne, všechno v pořádku," pokračuju v malování.

"Jsi si jistá?" podívá se na mě.

"Ano, jsem," řeknu rozhodně.

"Má to něco společného s tím krasavcem tamhle?" ukáže na Zayna, který je právě ponořený ve svém uměleckém světě.

"Možná," pousměju se.

"Víš ty co. Co kdyby jsme si promluvili? Zvu tě na čaj. Bydlím hned u školy v tom malém zeleném domku."
"Dobře, ráda přijdu," pokývnu.

"Výborně. Ve tři?" zeptá se ještě.

"Budu tam," řeknu tiše.

Debbie se ještě dotkne mého ramene a přesune se k dalšímu studentovi.

 

Nevím o čem se mnou asi chce mluvit, ale mám ji docela ráda, a zdá se mi jako zajímavá žena, ráda bych ji trochu pozanala i mimo třídu. Navíc, možná by bylo dobré promluvit si se starší dámou s určitými zkušenosti a třeba i... mateřskými radamai. Teda, nemám ve svém životě nikoho kdo by mi alespoň občas, na malou chvíli nahradil mámu.

 

"A o čem budete mluvit?" zeptá se mě Zayn se zájmem když mu to řeknu.

"To nevím," pokrčím rameny. "Asi jsem jí sympatická a chce si se mnou popovídat."
"No buď opatrná," pozvednu obočí.

"Proč to říkáš? Myslela jsem si že ti nevadí?" zeptám se udiveně.

"Je na ní něco.... já nevím. Nedokážu říct co to je," řekne.

"Mám si radši vzít do kabelky česnek a dřevěný kůl kdyby se z ní vyklubal upír?" řeknu žertovně.

"Ty jsi..." vezmě mě smíchem okolo pasu. "Ani nechápu jak to že jsme spolu."
"Protože mě miluješ," vezmu jeho tvář do jeho dlaní.

"Jo," řekne jemně. "Protože tě miluju," spojí naše rty v dlouhém polibku.

 

"Ariadno, vítej u mě," řekne Debbie nadšeně když zakpleu na její dveře.

"Dobrý den," vedju váhavě dovnitř. "Něco vám nesu."

"Co je to?" vezme si do ruky krabici.

"Něco sladkého," usměju se.

"No, děkuju," zasměje se lehce. "Prosím, odlož si."
"Dobře," sundám si bundu a pověsím ji na háček na chodbě. Rozhlédnu se kolem a Debbie to tam má sice malé, ale útulné.

"Jenom pojď dál," pobídne mě.

Já jenom kývnu a následuju ji do obýváku.

"Přinesu talíř, sedni si prosím," řekne ještě a já si sednu na pohovku.

Musím říct že neodolám a začnu se rozhlížet kolem, třeba jestli neuvidím nějaké fotky, jsem prostě zvědavá. Ale nikde nic nevidím. Předopkládám že není vdaná, vzhledem k tomu že je slečna, a asi ani nemá děti. Najednou si uvědomím že je možná vážně osamělá.

"Tak tady to je, vypadá to skvělě," vrátí se po chvilce Debbie do obýváku.

Já se jenom usměju a vezmu si od ní talíř.

"Chceš kávu?" zeptá se mě.

"Ne, třeba později," odmítnu.

"Dobře," sedne si kousek ode mě. "Doufám že ti není nepříjemné tady být. Umím si představit že si tě jenom tak pozvala domů učitelka kterou jsi viděla sotva párktát."

"Ne, ne není to divné. Ale musím přiznat že vážně nevím proč jste mě sem pozvala," přiznám.

"Ano," pousměje se. "Řekněme že jsi mi připadala taková... ztracená. Jakoby jsi si potřebovala s někým promluvit, ale nevěděla jsi s kým. Mám pravdu?"

"A-ano, asi ano, tak trochu," skloním hlavu.
"No, jestli chceš, cokoliv mi řekneš zůstane jenom mezi vám. Ať už by šlo o cokoliv," řekne jemně.

"Já... doufám že se neurazíte, ale nevím nakolik vám můžu důvěřovat, pokud o vás v podstatě nic nevím. Ikdyž bych si s vámi ráda popovídala."
"To chápu," pokývne. "Víš co? Proč teda nezačneme u mě? Co chceš vědět?"

"Já.... já nevím. Zajímalo by mě jestli... máte nějakou rodinu? Omlouvám se jestli je to citlivé téma," dodám rychle.

"Ne, ne, drahá," snaží se usmívat ikdyž se mi zdá že ji ta otázka trochu vyvedla z míry. "Jenom předtím než ti ve zkratce řeknu můj životní příběh, chci se tě zeptat na tvého chlapce."

"Na Zayna?" zvednu obočí.

"Na Zayna," kývne. "Chová se k tobě dobře? Jste spolu šťastní?"

"Ano, jsem s ním šťastná, jako nikdy v životě," usměju se. "A ano chová se ke mě dobře. Proč se na tohle ptáte?"
"Jen tak," zakroutí hlavou. "Vypadáte jako hezký pár. Ale myslím že ten vztah je celkem čerstvý nemyslím se?"
"Ne, ne, nemýlite se. Chodíme spolu sotva měsíc a půl," řeknu. "On je vlastně můj první kluk."

"No... první láska je vždycky nádherná, výjimečná. Ale ne vždy vydrží."
"Já vím," sklopím zrak. "Ale někdy může být právě ta první láska nejsilnější."

"To je pravda, nechci tě strašit," pousměje se. "Jenom... když jsem tě poprvé uviděla, teda vás oba připomělo mi to mě ... když jsem byla v tvém věku."

"Povyprávíte mi o tom?" podívám se na ni.

"Proč ne?" věnuje mi lehký úsměv. "Asi nebudu moct říct ani zdaleka všechno, protože... kdybych ti měla obnažit celou svou duši... byli by jsme tu do naší příští hodiny."

Já se jemně zasměju.

"Tak... asi začnu tím jak jsem ho poznala. Byla jsem ještě na střední. Měla jsem teprve 17 a naivně jsem si myslela že vím všechno o světě. Odmlouvala jsem rodičům, chodila jsem za školu, kašlala jsem na známky i na dobré chování. Myslím že se u mě dostavila taková pozdější puberta, vzdorovitost. Dřív jsem byla tak trochu šprtka. Nosila jsem samé jedničky, nechodila jsem ven, věnovala jsem se různým kroužkům a prostě jsem byla taková obyčejná holka, nevybočující z řady. Ale všechno změnil on. Pan záhadný, sen většiny holek. On byl... byl to takový ten zlobivý kluk v kožené bundě opřený o motorku s cigaretou v puse. Zayn mi ho tak trochu připomíná, no snad kromě té motorky," usměje se. "Měl husté černé vlasy, pronikavé oči, a pohled který tě úplně okouzlí, tak že na něj nemůžeš přestat myslet. Když se ráno vzbudíš, když snídáš, jdeš do školy, ze školy, když se díváš na televizi, večeříš s rodiči při stole, i když jdeš spát. Prostě na něj myslíš pořád. Scházel se s takovou partou, špatnou partou, podle zbytku města. Ze začátku jsem z nich měla i tak trochu strach, vyhýbala jsem se jim. Ale jednou jsem prostě nabrala odvahu a šla k nim. Odhodlaným krokem jsem přišla přímo k němu a... to změnilo zbytek mého života. Někdy si říkám že kdybych tam za ním tehdy nešla, možná by určité věci dopadly jinak ale... už je pozdě tohle si říkat. Nicméně, brzo jsme se dali dohromady, trávila jsem s ním všechen volný čas i ten co jsem měla být ve škole. Prostě když jsem byla s ním, všechno ostatní mi bylo ukradené. Všechno co jsem chtěla bylo být s ním, nezajímalo mě že se hádám s rodiči, že jsem se z promiantky stala propadlíkem. On... byl pořád při mě, objímal mě, líbal mě, donutil mě cítit věci které jsem nikdy předtím necítila. Zdálo se mi že jsem u něj v bezpečí, že je ten pravý, že spolu strávíme zbytek života. Že jednou nasedneme na jeho motorku a odjeme za západem slunce. Byla to taková moje pohádka ve které jsem si žila. Ale pak... jsem se probudila," odmlčí se najednou.

"Co... co se stalo?" zeptám se jí opatrně.

"Otěhotněla jsem," vydechla. "Před 20 lety to bylo jiné než dnes, teda hlavně tam kde jsem žila. Když se to dozvěděli rodiče, chtěli abych šla bud na interpuci nebo aby si mě vzal. To samozřejmě nechtěl. Měl celý život před sebou, a rozhodně si nechtěl na krk pověsit mě a dítě."

"Co jste teda udělala?" polknu, ikdyž asi už znám odpověď.

"To dítě jsem si nechala vzít," zdá se mi že se jí zalesknou oči od slz. "Bolelo mě to. Strašně moc. Ne ani tak fyzicky, to mi bylo jedno. Ale ta psychická bolest byla nesnesitelná. Já to dítě milovala. Milovala jsem jeho, a byl to plod naší lásky, nebo alespoň té moji k němu. No... každopádně... ten potrat se tak úplně nezdařil, způsobil že už jsem nebyla nikdy schopná znovu otěhotnět."
"Bože můj, to mě strašně mrzí," řeknu lítostivě.

"To nic drahoušku," pousměje se ikdyž vidím jak mi po tváři stékají slzy, které si hned začne utírat. "Už jsou to roky. Jsem s tím smířená. Teda, alespoň se o tom pokouším přesvědčit samu sebe. Snažila jsem se najít alespoň částečnou útěchu v malování, ale tu prázdnotu už nemůže nic zaplnit."

"Paní Debbie, co se stalo s tím klukem?" zeptám se jí a sama si utřu slzu.

"Odjel. Ani se se mnou nerozloučil. Odjel někam do Irska. Zřejmě začít nový život. Já se vrátila do školy, teda zopakovala jsem si ročník v jiném městě. Znova jsem se vrátila k dobrým známkám a snažila jsem se myslet dopředu, ikdyž jsem věděla že po tom co se stalo už nikdy nebudu moct být opravdu šťastná, ne tak jsem chtěla být šťastná s ním. Další dva roky uběhly překvapivě rychle. Začala jsem dělat na různých projektech, hodně jsem četla, chystala jsem se na univerzitu a tak nějak se mi na něj po kouskách dařilo zapomínat. Ale potom... jednoho dne..." odmlčí se znovu a já chápu že to pro ni musí být těžké, ale chci, musím vědět víc.

"Co se potom stalo?" zeptám se ji po chvíli.

"Vrátil se. Vrátil se zpátky," řekne.

"Přijel... přijel za vámi?" řeknu s naivní sentimetalitou.

"Ne," zakroutí se smutným úsměvem hlavou. "Přijel jako snoubenec mé sestry."

Po tom co řekne se nezmůžu ani na slovo a těžce vydechnu.
"Chápu že jsi překvapená. Věř mi.... já jsem byla taky," řekne s lehkým smíchem.

"Ale... jak je to možné? J-jak..."

"Odhodil svou koženou bundu, ale byl to on. Asi jsem ti neřekla že jeho rodina byla velmi bohatá. A ikdyž zpočátku namítali... smířili se s tím. Získali milionářského zetě a jejich dcera byla dobře zabezpečná. I jejich vnuk."

"Počkejte... oni... spolu měli dítě?" podívám sen a ni nevěřícně.

"Ano," pousměje se. "Když jsem to zjistila, naprosto jsem se zhroutila. On se mi celou dobu vyhýbal, už od chvíle kdy přijeli, ale pak jednoho dne, přišel za mnou, říkal mi jak ho to celé mrzí, dokonce.... dokonce mi řekl že ji nemiluje, ne tak jako miloval mě. Těsně předtím než jsem odešla na univerzitu a konečně tak od nich odešla, mi dokonce řekl že spolu můžeme utéct. Že mě vlastně nikdy nepřestal milovat, a že moje sestra byla něco jako náhrada. Že prý spolu můžeme být ještě šťastní, ale já odmítla, ikdyž to bylo opradu těžké, protože přes to všechno jsem ho ještě pořád milovala. Ale nemohla jsem udělat tu samou chybu, navíc ať už byla moje sestra jakákoliv a ikdyž mi strašně ublížila, nehodlala jsem ji tady nechat opuštěnou s dítětem. To bych nikdy nedokázala. Na univerzitu jsem odjela pár dní před tím než se jim syn narodil. Zpřetrhala jsem veškeré kontaky a řekla jsem si už se nikdy nevrátím domů. Rodiče zemřeli před několika lety, to jsem sestru viděla naposledy. V té době už spolu nebyli, byla znova vdaná. Prohodili jsme spolu sotva pár slov. Jejich chlapeček byl krásný. Hrozně se na něj podobal. Říkala jsem si, co bych dala za to kdyby byl můj. Kdybych tehdy nešla na potrat, ikdyby mě i tak opustil a nevzal by si mě, měla bych alespoň jeho. Ale to jsem rychle pustila z hlavy. Po pohřbu jsem s ním strávila chvíli času, hráli jsme si. Nevím, myslím že jsem z části chtěla zase být s kouskem z něj. Všimla jsem si že sestra se o něj nějak zvlášť nezajímá, a upřímně mě bolelo, že když jsem mu řekla kdo jsem, vůbec nevěděl že existuju. Sice jsem se od nich distancovala, ale přesto... tak nějak jsem asi nečekala že se o mě nikdy nezmínil alespoň on. Moje hloupá část si nalhávala že možná pro něj bylo těžké mluvit o mě, ale ta reálnější že spíš na mě zapoměl. Ale nemohla jsem mu to mít za zlé. Taky jsem se na něj celé roky snažila zapomenout, ale nikdy se mi to oprvdu nepodařilo, ikdyž bych si to moc přála. Měla jsem sice pár vztahů, ale žádný dlouho nevydržel. Asi mi není souzené najít opravdou lásku, mít taky trochu svého štěstí. Nedávno jsem se rozhodla vrátit se sem, a postavit se svému strachu že ho potkám. Ale nevím, myslím že bych nechtěla aby mě teď viděl, stárnoucí... když nic jiného chci aby se mě pamatoval jako tu mladou holku, co ho milovala celou svou duší a kterou snad kdysi alespoň chvilku miloval on," dopoví a já si nemůžu pomoct, a brečím. Celé je to tak tragicky dojemné, je mi jí líto. Ona ho tak moc milovala, a tohle jí udělal... být jí nikdy bych mu to neodpustila. Tohle se snad ani nedá odpustit, tolik bolesti, kterou v sobě celé ty roky chová... Neovládnu se a objemu ji. Tak moc se mě to dotklo.

"No tak drahoušku," slyším její lehký smích. "Ty přece nemusíš plakat."

"Jenom mě.to... dojalo," odtáhnu se od ní a utřu si obličej.

"Takové věci se dějí, i horší," pohladí mě po vlasech. "Hlavně se neboj že když já jsem nenašla štěstí v lásce, že tobě se to nepodaří. To rozhodně ne. Jsem si jistá že ty.... a Zayn budete ještě dlouho šťastní. Ani nevíš jak moc bych vám to přála."

"Děkuju," pousměju se, stále ještě dojatá.

 

Další tři hodiny strávíme povídaním o mě, řeknu jí i o mých rodičích, ale bavíme se hlavně o veselejších věcech, ukáže mi nějaké svoje obrazy, uvaříme si čaj, a vyprávím ji o tom co jsem cítila od chvíle kdy jsem Zayna potkala. Jak jsem se třásla, podlamovaly se mi kolena, srdce mi bilo jako šílené a myslela jsem že mi snad i vyskočí z hrudě. A to trvá doteď. Nevím, řekla jsem jí tolik věcí, a bylo mi jedno že se skoro neznámé, měla jsem pocit že jí můžu věřit a říct ji věci které bych nikomu jinému neřekla. Vážně myslím že se mezi námi vytvořilo určité pouto. Netroufla bych si říct jako mezi matkou a dcerou, to určitě ne, ale jsem si jistá že se z nás stanou dobré přítelkyně.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář