ZAYN MALIK FAN FICTION

27.10. 

"Zlato, co je s tebou?" podívá se na mě Zayn ustarostěně.

"Nic," řeknu tiše a dál přejíždím prsty po jeho rameni zatímco mám hlavu položenou na jeho hrudi.

"No tak, řekni mi pravdu. Jsi zvláštní od doby co jsi přišla od té učitelky."

"O nic nejde... jenom mi řekla jeden vážně smutný příběh a pořád o tom přemýšlím."

"Tak mi ho řekni," pohladí mě po vlasech.

"Ne to ne, nemyslím že by Debbie chtěla abych to někomu dalšímu řekla a navíc... nemyslím že by tě to zajímalo. Je to příběh jedné nešťastné lásky."

"Máš, pravdu to by mě nezajímalo," řekne lhostejně.

Já si povzdechnu.

"Ale vážně. Nerad tě vidím tak smutnou," řekne po chvilce ticha.

"To nic, za chvíli mě to přejde. Ale jsem vážně ráda že nemáš motorku," řeknu.

"Co?" zasměje se lehce. "Co s tím má co dělat motorka?"
"Vypadá to že kluk který Debbie zlomil srdce ti byl dost podobný. Až na to že měl motorku," řeknu.

"Víš že jsem měl motorku? Ale když jsem se na ni před pěti měsíci vysekal, rozhodl jsem se že už si novou nekoupím. Možná časem."
"Nekupuj si ji," řeknu rozhodně.
"Ariadno, no tak, přece nebudeš mít strach z nějakého příběhu od zhrzené ženy ne?" zasměje se.

"Nech toho, ano? Nedělej si z toho legraci," řeknu uraženě.

"To nedělám, ale prosím tě, snaž se na to zapomenout a netrap se tím," řekne.

"Jo," pokývnu. "Já vím."

"Tak co kdybych ti pomohl to urychlit," vyhoupne se najednou na mě a mě se zrychlí dech.

"Zayne," položím svou ruku na jeho pás.

"Co je?" řekne s drzým úsměvem.

"Nikdy bys... nikdy bys mě jen tak neopustil ať už by se stalo cokoliv, že?" zeptám se ho opatrně.

"Jasně že ne," jeho výraz se zjemní. "Slibuju že od tebe nikdy neodejdu, nikdy. Leda že bys ty opustila mě."

"Chci s tebou být napořád," řeknu. "Nikam se nechystám."

Zayn má na tváři stále úsměv zatímco něžně spojí naše rty. Jeho ruce se pohybují po celé délce mého těla a já opět cítím jak se chvěju. Miluju jeho polibky. Mám při nich pocit že se vznáším. Je to prostě tak dokonalý pocit, kdyby po mě někdo chtěl ať ho popíšu, asi bych to nedokázala dost přesně. Jednoduše, s ním zažívám to co jsem nikdy nezažila, a ani jsem si nemyslela že někdy zažiju. Je pravda že ikdyž Debbie zažila v lásce velké zklamání a hodně si kvůlí ní protrpěla, neznamená to že mě a Zayn nečeká šťatný konec. Pevně doufám v to že my dva to zvládneme.... až do konce. Vím že to tak bude.

"Nialle, překvapils mě, co tady děláš?" zeptám se udiveně když ho vidím stát u dveřích našeho pokoje.

"Chtěl jsem si promluvit," vstoupí váhavě dovnitř.

"Mám jít nebo..." pozvedne Ivonne obočí.

"Asi bude lepší když půjdeš, jen na chvilku, dobře?" řeknu tiše.

"Fajn," dotkne se letmo Niallova ramene. "Buď hodnej šváro."

Niall jenom zakroutí hlavou a Ivonne za sebou zavře.

"Tak... sedneme si," podívám se na něj s očekáváním

On jenom kývne a jde si sednou na kraj postele.

"Nialle... mrzí mě že jsme se poslední dny k sobě chovali jako cizí. Věř mi že mě mrzí jestli jsem tě zklamala a nechci aby to mezi námi takhle zůstalo. Ale musíš pochopit že já Zayna miluju a nebudu si vybírat mezi vámi a ním. Mám tě strašně ráda, jsi jako můj další bratr, ty to víš," řeknu zatímco si sednu vedle něj.

"Taky mě to mrzí," řekne po chvíli ticha. "Možná jsem to trochu přehnal. Ale musíš pochopit že tě chci jenom ochraňovat."

"Já vím," usměju se lehce. "Ale stačí mi jeden velký brácha, a ten naštěstí nevidí co jeho malá sestřička dělá."

"To ses tak moc změnila?" zeptá se nevěřícně.

"Láska mě změnila," podotknu. "Možná mi nadobula větší sebedůvěra a chci si víc užívat života, ale nezměnila jsem se úplně. Pořád jsem stejná. Jenom mám teď kluka, se kterým nesouhlasíš. Ale kdybys mu dal šanci..."
"Ari, nezačínej s tím ano? Ne teď," sklopí hlavu.

"Dobře," taky ji skloním. "Ale proč... proč jsi teda tady."
"Ty jsi vždycky byla jako ségra kterou jsem nikdy neměl. A nechci tě ztratit. Chci aby to mezi námi bylo jako předtím. Jak jsem ti slíbil, Liamovi nic neřeknu, a zkusím se neplést se do tvého vztahu s ním, pod podmínkou že budeš opatrná a sama to Liamovi řekneš co nejdřív."

"Slibuju ti to," vezmu ho za ruku. "Sdílí tohle tvoje postavení i Sandra?"
"Víceměné," pokýve hlavou. "Pořád čeká na ten společný výlet."

"Fajn," zasměju se. "To určitě někdy uděláme."
"Ari, mám tě moc rád, a prosím tě, slib mi že budeš v bezpečí," řekne.

"Nialle, věříš mi nebo ne?" zeptám se ho na rovinu.

"Jo, jo, věřím ti," kývne.

"Tak se mě už na neptej ano? Jsem v pořádku, a jsem šťastná, jasné?" řeknu s úsměvem.

"Chybělas mi," obejme mě.

"Ty mě taky," vydechnu a pevně ho stisknu.

"Je to tady vážně hezké," řeknu pochvalně když mě Zayn zavede do nedaleké kavárny.

"Jo, no... byl jsem tady jenom jednou a řekl jsem že do toho nudária se už nevrátím ale myslel jsem že tobě se to bude líbit."
"Tak ty myslíš že jsem nudná?" hraju uraženou zatímco si sedneme.

"Hmm... nevím... spíš bych použil slovo romantická... vidíš všechny ty kytky a staré fotky na zdech?" rozhlédne se okolo.

"Dobře, no... máš pravdu... opravdu se mi to tady líbí," dám si tašku na klín.

"Chceš si rovnou obědnat?" zeptá se mě.

"Nevím. Napřed se podívám na jídelní lístek," vezmu si ho do ruky.

"Vsadím se že nic z toho nedokážeš vyslovit co?" začíná si mě Zayn dobírat. Je pravda že názvy jsou v francouzštině, a většina z nich není na výslovnost příliš snadná, minimálně pro ty co se francouzšinu neučily, to ale není můj problém.

"Prosím? Ty nevíš že jsem měla z francouzšitny za jedna?" řeknu.

"No fajn. Tak se předveď," vyzme mě.

"Dobře, zavolej číšníka," řeknu odhodlaně.

"Máš to mít," dá nějakému klukovi znamení že si chceme objednat a ten přijde s úsměvem k nám.

"Máte přání?" podívá se na mě se stále stejným zářivým úsměvem.

Já mu pak nadiktuju objenávku s dokonalým přízvukem a Zayn jenom nestačí zírat.

"Máte skvělou francouzštinu," pochválí mě číšník se zájmem.

"Děkuju," začínám se stydět. Komplimetny nějak zvlášt nepříjmám, zvlášť ne od cizích.

"Byla jste někdy ve Francii? V Paříži?" zeptá se mě.

"Ano, asi před rokem na třídenním zájezdem se školou, ráda bych se tam ještě někdy vrátila," řeknu.

"Já mám rodinu kousek od Paříže. Jezdím tam každé léto," usměje se.

"Vážně?" opětuju mu úsměv. "A můž-"

"Rád bych si taky objednal," přeruší nás Zayn.

Když si číšník zapíše jeho objedávku, věnuje mi ještě jeden pohled než jde od stolu a Zayn jenom nasupeně kroutí hlavou.

"Co se děje? Snad nežárlíš," natáhnu se k němu.

"Radši ani nezačínej. Nevíš co to se mnou dělá, když tě takhle vidím s někým jiným," řekne podrážděně.

"Zayne, přestaň. Vůbec se mnou neflirtoval, ani já s ním."

"Ty možná ne, ale on by tě nejradši pozval na malou projížďku do Francie, třeba na šanzeli zé," řekne důležitě.

"No tak," usměju se. "Líbí se mi že žárlíš, ale víš že nemám oči pro nikoho jiného."

"Nedivil bych se kdyby jo," zesmutní trochu.

"Zayne, prosím. Nekazme si odpoledne ano?" stistknu jeho ruku.

"Dobře promiň," pohladí mě něžně. Jeho jemný dotek... jen ten mě přivádí k šílenství. "Už toho nechám."
"Děkuju," usměju se. "A ukázala jsem ti slušnou francouzštinu nebo ne?"

"Hmm, měla by ses zlepšit, třeba bych ti mohl pomoct. Slyšela jsi někdy o francouzkém polibku?" nakloní se ke mě.

"Zayne," zašeptám se a rozhlédnu se okolo. Naštěstí tam kromě nás skoro nikdo není.

"No tak, ať ten číšník vidí že jsi moje," vezmě mě jemně za bradu.

Já jenom lehce zakroutím hlavou a nechám ho ať mě vede. Je to vášnivý polibek plný chtíče a já myslím že se snad udusím, že skoro nemůžu dýchat, ale je to tak skvělý pocit. Nevím, většinou jsou naše polibky procítěné, něžné... ale tohle je tak vzrušující... a po chvíli úplně zapomenu že jsme na veřejnosti a nechám se unášet. Ani nevím jak dlouho to trvá. Do reality mě vrátí až tiché zakašlání číšníka který nese naši objednávku.

"Ehm, děkujeme," řeknu tiše a jsem si jistá že jsem červená jako rajče.

"Snad vám bude chutnat," naservíruje nám talíře a nemůžu si nevšimnou pyšného výrazu na Zaynově tváři když ho vidí odcházet.

"To bylo tak trapné," zašeptám.
"Alespoň už to ví, jeho výraz stál za to," zasměje se Zayn lehce. "A ted... dobrou chuť."

Nějakou chvíli se na něj i tak trochu zlobím, ale pak se jenom pobaveně usměju a pustím se do jídla.

"Páni. To je vážně sila," vydechne Ivonne když jí po dlouhém přesvědčování v krátkosti povyprávím Debbin, příběh, s tím že mi musela slíbit že to nikomu dalšímu neřekne.

"Ale zůstane to jenom mezi náma, jasné?" řeknu.

"Jasně, spolehni se. Vlastně ji ani neznám, a rozhodně bych něco tak osobního nevykládala na potkání," řekne jako samozřejmost.

"Já vím, ani já jsem to nikomu neměla říkat. Připadám si špatně," sklopím hlavu.

"Ale no tak," řekne jemně. "Přece víš že když mi řekneš abych uchovala tajemství, můžeš s tím počítat."

"Jo, promiň, já to vím. Ale prostě jsem to musela říct ještě někomu. Pořád na to myslím. Nevím, nedokážu si to ani představit. Nejen že ztratila lásku a ještě i dítě a už žádné ani nemůže mít, ale její sestra si ho dva roky na to vezme a... já vážně nevím jestli bych to zvládla. Nedokážu si představit jakou bolest a hlavně zradu musela cítit," zakroutím hlavou.

"Jo, určitě je to silná ženská," řekne.

"To je, nevím proč, ale to jsem si pomyslela hned jak jsem ji poprvé uviděla. A po tom odpoledne u ní, jsme se spolu opravdu sblížili. Mám pocit že jí můžu věřit, a je to jakoby byla... moje teta, nebo nevím, prostě...mám ji ráda a tak nějak vím že mi vždy pomůže když to budu potřebovat."
"Páni, to se k ní cítíš vážně tak blízko?" zeptá se Ivonne.

"Ano," kývnu. "A... víš... když vyprávěla o tom klukovi... nevím proč ale pořád jsem měla na mysli Zayna. Teda do té časti než ji opustil, a až na tu motorku," zasměju se lehce. "Nevím, jak ho popisovala..."
"Prostě mu byl podobný, typický bad boy," řekne Ivonne důležitě.

"Asi," pousměju se. "Ale vím že Zayn mě opravdu miluje a nikdy by mi neudělal nic takového."

"Ale kdybys otěhotněla... co myslíš že by se stalo?" zeptá se.

"Já... nevím," řeknu nejistě. "Určitě by nebyl nadšený, alespoň ne hned. Ani Liam mi neskákal dva metry do vzduchu, teda minimálně dokud budu na škole. Ale určtiě by mě neopustil, určitě by mě nenechal jen tak a neutekl by pryč."

"Jsi si tím jistá?" zeptá se mě nedůvěřivě.

"Podívej, se Zaynem jsme ještě nebyli... spolu takže tím se trápit nemusím. A až na to přijde, budeme mít ochranu a.... nechci se o tom teď bavit. Na svatbu, děti... na to všechno je spousta času."
"Ale říkala jsi že Zayn nechce děti ani se nechce ženit... nikdy," řekne Ivonne.

"Můžeme se bavit o něčem jiném? Prosím? O čemkoliv," řeknu s obavami.

"Dobře, omlouvám se, tak... co říkáš těmhle šatům," vytáhne ze skříně krátké černé šaty s nějakými zlatými ornamenty.

"Jsou hezký... docela," pousměju se. "Pro tebe ideální."
"Hele, radši vytáhni ty svoje růžový s motýlkama princezno jo?" hodí je po mě.

Já se jenom zasměju a ikdyž mě donutila přemýšlet o tom... jak to v buducnu bude... zase mě rychle přivede na jiné myšlenky, a za to si ji cením. Opradu, nikdy jsem neměla takovou kaamrádku jako je Ivonne. A doufám že naše přátelství vydrží hodně, hodně dlouho. Věřím v to.