ZAYN MALIK FAN FICTION

29.10.

"Tak povídej. Chci vědět všechno o tobě a Sophii," uvelebím se s očekáváním v křesle.

"Není o čem mluvit, jenom... pracujeme spolu," řekne Liam vyhýbavě.

"No tak, nevěřím tomu že jste si za celou dobu nenašli chvíli na to probrat i jiné věci. Co jste celé ty roky dělaly, to co mezi vámi bylo než odjela..."

"Přestaň, ano? Jestli myslíš že jsem jí řekl, hele, co kdyby jsme se vrátili o šest let zpátky, začneme tam kde jsme přestaly, jako by se vůbec nic nestalo?"
"Liame," podívám se na něj starostlivě. "Já vím že mě, ikdyž to nepřiznáš, obviňuješ z toho že jsi se jí vzdal."
"Ne, tak to není," řekne rychle. "Vůbec tě z toho neobviňuju."

"Tak potom co? Proč se tak chováš? Já vím že je to pro tebe těžké ale prosím... nemůžeš si dopřát být taky šťastný?" nathánu se pro jeho ruku. "Jestli máš šanci zkusit to urovnat, začít znova, proč to neuděláš?"

"Nemůžu," řekne rázně.

"Proč nemůžeš?" podívám sen a něj.

"Je vdaná," podívá se na mě.

"Ah," skloním překvapeně hlavu. "Ale... nevšiml sis hned že má snubní prsten?" zeptám se ho.

"Nenosí ho, oni... se rozvádí," řekne.

"Aha, no...to je dobrá zpráva ne?" řeknu povzbudivě.

"Ari, ona se ke mě nevárít. Nikdy. Nejlepší bude když na minulost zapomeneme a budeme spolupracovat na projektu, možná se staneme dobrými přáteli. Ale nic víc."

"Ale proč jsi si tak jistý? Řekla ti to ona nebo si to myslíš jenom ty?"

"Proč na to tak tlačíš?" podívá se na mě.

"Co?" řeknu tiše.

"Proč tak zoufale chceš aby jsme byli zase spolu?"

"Já... já nevím. Vím jak moc jste se milovali a... nevím... asi chci ulevit svému svědomí. Kdyby ses nemusel o mě starat, byl by jsi s ní. Byli by jste šťastní, já jsem vám to zničila."

"To není pravda," pohladí mě jemně po vlasech. "Nechci aby sis myslela že jsi pro mě byla obtíž. To nikdy. Když rodiče zemřeli, byla to moje povinnost, ale ne jenom to. Jsi moje malá sestra, a chtěl jsem být při tobě. To jediné tehdy bylo opravdu důležtié."

"Ale vím že alespoň část z tebe to lituje. A neříkej že ne. Kolikrát jsem tě viděla jak si prohlížíš vaše společné fotky. Vím že k ní pořád ještě něco cítíš. Nesnaž se to popírat. Celé roky jsi s nikým nebyl. A neříkej mi že se ti nerozbušilo srdce když jsi ji znova uviděl."

"Někdy se musíš vzdát lásky, ikdyž nechceš, pro dobro jiných lidí. Až se zamiluješ, možná to pochopíš. Ikdyž doufám že nebudeš muset."

"Liame já..." nadechnu se zhluboka a už jsem odhodlaná říct mu o mě a Zaynovi. Chci k němu být konečně upřímná, už, už to mám na jazyku, ale na poslední chvíli si to rozmyslím. "Vážně jenom chci abys byl šťastný," řeknu nakonec.

"Já vím," obejmě mě. "Já vím."

"Tak mi alespoň řekni co celé ty roky dělala," zeptám se ho o chvíli později nad miskou zmrzliny

"No... když tehdy odjela na Stanford, získala i stáž u jedné menší firmy. Pracovala tam, zatímco studovala. Dařilo se jí. Vážně byla šikovná, a vypadalo to na slibnou budoucnost. V posledním ročníku se seznámila s jedním mužem. Synovcem jejího profesora historie. Byl o několik let starší ale prý ji úplně okouzlil. Byl šarmantní, gentleman, měl slušnou kariéru, vlastní dům... vypadal jako svkělá partie. A zdálo se že mu na ní opravdu záleží. Ještě před skonečním školy se vzali a přestěhovala se k němu. Prý až s ním na mě opravdu zapoměla. Ikdyž prý já jsem byl láskou jejího života, on měl být ten se kterým zůstane do konce života," řekne se smutným úsměvem. "Nějakou dobu bylo všechno skvělé, vystudovala a našla si dobrou práci. Ale postupem času si všímala nějaké určité změny v jeho chování. Začal být nervozní, až paranoidní když nebyla s ním, vždycky byl prý žárlivý, ale po svatbě to nabralo jinou úroveň. Zašlo to až tak daleko že ji kontroloval telefon, vezl ji do práce i z práce, musela být doma do desíti hodin a musela se mu pořád hlásit kde je. Po pár měsících mu navrhla aby šli na terapii a on to přijal, ale nic se neměnilo. Když se pak opil a zzbil ji, byla to pro ni poslední kapka. Odjela zpátky domů k rodičům a požádala o rozvod. Před několika dny ji najali na projekt v dětském domově a mě šéf přiřadil jako jejího partnera. Soud by se měl odehrát v příštích pár měsících a ona doufá že pak bude moct začít odznova, s čistým štítem. Když se vrátila sem, vrátilo se jí spousta vzpomínek, a prý často přemýšlí jaké by to bylo kdyby tady zůstala se mnou. Ale... to už je jedno. Já... jsem rád že od něj odešla a že je zpátky, ale... myslím že ona teď potřebuje hlavně nějaký čas na sebe a nejlepší bude když jí teď budu oporou, kamarádem... nic víc."

"Páni," vydechnu. "Je mi líto co se jí stalo ale třeba vám osud nabídl druhou šanci, tak ji využijte."

"Ari, prostě si pusťme film a zapomeň na to. Ano? Prosím tě."
"Dobře," pokývnu. Vím že na to moc tlačím, ale prostě chci, chci jenom aby byli oba dva šťastní. A vím že kdyby byli spolu, tak by šťastní byli. Jsem si tím jistá.

31.10.

"Zayne, myslím to vážně. Měla bych se učit," řeknu odhodlaně.

"No tak, nemůžeme tak zradit tenhle úžasný svátek," podívá se na mě pohoršeně. "Jenom škoda že to tady není jako v USA. Ikdyž je fakt že parchanti v kostýmech po celém městě by mi vážně naháněly hrůzu."

"Zayne," povzdechnu si. "Víš že v tomhle období by se mělo vzpomínat na zemřelé, navštěvovat jejich hroby..."

"Jo, ale tohle je ta zábavnější část," ukáže na hromadu DVD.

Já se lehkým úsměvem zakroutím hlavou. "Včera jsme s bratrem byli na hřbitově za rodiči. Vlastně se tam zastavíme pokaždé když přijedu, ale tentokrát mi to přišlo jiné. Ne že bych věřila na duchy ale přišlo mi to jiné. Nevím čím to bylo, ale tak nějak jsem je cítila při sobě, ale asi to bylo jenom tím že mi moc chybí."

"Já vím," přitáhne si mě Zayn k sobě a políbí mě do vlasů.

"Děkuju že jsi teď se mnou," zavřu oči a vnímám jenom teplo jeho objetí.

"Takže se se mnou budeš dívat?" řekne po chvíli ticha.

"Ty jsi vážně neuvěřitelný," zakroutím hlavou.

"Můžeš být ráda že jsme nešli na halloweenský večírek Donny Sannerové, věř mi."

"Ivonne chtěla aby jsme šli, ale já ji řekla že chci strávit tichý večer jenom s tebou," podívám se na něj.

"Jo... no... má tam Michelle, Louiho, Dereka. Hlavně Dereka," řekne potutelně

"Taky sis všiml jak to mezi nimi už od začátku jiskří?"

"Jenom jiskří? Chceš tím říct že spolu ještě nespali?" řekne překvapeně.

"Zayne," praštím ho lehce po ruce.

"No co?" zasměje se.

"Radši pusť ten film," zakroutím hlavou.

"Tak fajn," vyprostí mě ze svého objetí. "Co chceš vidět?"

"Mě je to jedno, dej tam co chceš," řeknu bez zájmu.

"Dobře," začne se prohrabovat asi dvacítkou filmů.

"Půjdu ještě udělat popcorn, nezapoměl jsi ho koupit?" vstanu pomalu.
"Ne, měl by být na lince," řekne.

"Fajn," jdu do kuchyně. V kuchyni skutečně leží dva pytlíky popcornu. Jeden vezmu a začnu ho připravovat. Zatímco čekám až bude hotový, opřu se rukama o desku a zírám do prázdna. Na chvíli se nad něčím zamyslím, a tak si ani neuvědomím že je v kuchyni i Zayn, dokud neucítím jeho ruce na mých bocíh.

"Zayne," nadskočím vylekaně. "Tohle nedělej."
"No tak. Kdyby se mi chtělo, mohl jsem zajít za Flamem, půjčit si od něj kostým a sehrát scénu z Vřískotu," políbí mě na rameno.

"On má ten kostým?" pousměju se

"Měl ho na minuloroční párty," otočí mě čelem k sobě. "Ted si může hrát na tvďáka, ale když se v tom kostýmu ukázal den předem aby věděl jestli někoho vyděsí, skoro si nachcal do kalhot."

"Ty si taky tak trochu hraješ na tvrďáka ne?" dám ruce okolo jeho krku.

"A ty zas na nevinnou co?" škádlí mě s drzým úšklebkem.
"Ty jsi mě změnil, teda alespoň trochu. Některé věci co dělám, jsem si ani nedovedla představit že budu někdy dělat," řeknu tiše.

"Jsem rád," pousměje se. "I ty mě měníš. Alespoň trošičku."

"Jo, vážně jenom troškičku," zasměju se lehce. "Ale kdo ví, třeba tě jednou změním úplně. Udělám z tebe svého otroka a ty mi splníš každé moje přáni."
"Fajn, princezno co bys chtěla?" zeptá se mě zatímco vytáhne popcorn z mikrovlnky.

"Právě teď?" podívám se na něj váhavě.

"Právě teď," kývne a opět dá své ruce okolo mého pasu.

"Teď si nic přát nemusím. Jsem s tebou, takže jsem šťastná," řeknu nesměle.

"Víš že tě miluju?" podívá se na mě něžně.

"Já tě taky miluju Zayne," pohladím ho po vlasech.

"Věř mi že bych se pro tebe chtěl změnit ale myslím že ti nebudu dát všechno co chceš, nikdy nebudu úplně takový jakého by jsi mi chtěla mít," řekne

"Ššš," přiložím mu prst na ústa. "Nechci aby jsi kvůli mě byl někým kým nejseš. Stejně jako ty to nechceš po mě, ikdyž... jsi mě donutil zažít věci které jsem ještě nikdy nezažila."

"Narážíš na to... co bych si teď s potěšením znova dopřál, přímo ted a tady," začne jeho ruka sklouzávat pomalu dolů.

"Zayne," zastavím ho. "Máme se dívat na film pamatuješ?"
"Jo," povzdechne si. "Možná můžeme změnit naše plány?"

"Co máš na mysli?" pousměju se.

"Jak dlouho myslíš že tohle vydržím?" vezme si s povzdechem mou tvář do svých dlaní. "Žádná holka mě nikdy takhle nepřitahovala jako ty. Víš že tě k ničemu nebudu nutit a počkám jak dlouho budeš chtít ale bojím se že z toho čekání zešílím."

"Vím že je to pro tebe těžké, ale měj se mnou ještě trpělivost ano? Vím že už brzo na to budu připravená. Ale ještě ne, ano?" vezmu jeho ruku.

"Jo," pokývne. "Tak se nacpeme tím popcornem, podíváme se na pár filmů a usneme v objetí na gauči?"

"V objetí na gauči?" zasměju se lehce. "Není to na tebe tak trochu moc romantické?"

"No co nadělám. Budeš tak vystrašená že nebudeš chtít jít nahoru, a radši zůstaneš se mnou v obýváku v mém náručí a poslouchat zlověsné hromobití a pozorovat blesky a déšť, jak dopadá na střechu."
"Vždyť neprší," zakroutím pobaveně hlavou.

"Zrovna jsem četl že během dvou až tří hodin by k nám měla přijít bouřka a deště. Možná i vypadne proud. Budeme tady sami... ve tmě, schoulení a promzlí."
"Chceš se mě pokusit hned vyděsit?" zeptám se ho na rovinu.

"Zdá se že to zabírá," usměje se drze.

"Vůbec ne," složím si ruce na prsou.

"Vážně?" svraští obočí. "Přísahal bych že jsem viděl jak se ti klepou nohy."

"Radši už se pojďme dívat. Nebo se vrátím do školy a můžeš tady v tom dešti, bouřce a zimě být sám. Jasné?" podívám sen a něj.

"Líbí se mi když jsi taková," políbí mě krátce. "Většinou jsi tak nevinná, ale teď jsi..."

"Co jsem říkala?" podívám se na něj.

"Jasně," kývne. "Film."

Zbytek večera strávíme sledováním hororových klasik, Halloween, Pátek třináctého... normálně bych se nebála, protože už jsem je viděla několikrát, ale občas mě Zayn v tu pravou chvíli chytne za rameno, nebo udělá nějaký zvuk, a já mám chuť praštit ho. Ale jsme zabalení v dece, a něco po půlnoci skutečně začne pršet a když začne i hřmít, jsem ráda že jsem v Zaynově náručí, vyhutnávám si jeho teplo a něžné polibky do vlasů zatímco unavená, tak trochu vyděšená ale přesto šťastná usnu. Šťastná protože jsem s ním, s klukem kterého miluju, a bez kterého bych si už asi nemohla svůj život představit. Dřív byl každý můj den úplně všední, jako ten předchozí ale s ním mám pocit že každý den stojí za to ho prožít.