ZAYN MALIK FAN FICTION

 19.11

Cesta vlakem domů, za bratrem je jiná než ty ostatní. Obvykle se na brášku těším, mám na tváři úsměv a nemůžu se dočkat až ho obejmu. Ale teď je to... o mých rodičích. Přesně před 8 lety nám odešli. Ten den byl ten nejhorší den v celém mém životě. Žádný jiný den jsem takhle neplakala, necítila jsem takovou úzkost, prázdnotu, bolest. Vážně, ta věta, vaši rodiče jsou mrtví, mi ještě stále zní v uších a objevuje se v mých nočních můrách. Nikdo kdo si něčím takovým neprošel, nechápe jaká to je. Své rodiče jsem milovala, a navždy je i budu milovat. Jenom bych si přála, přála bych si aby tady byli o něco delé. Ráda bych aby viděli jaký se z jejich syna stal úžasný muž, a snad i na mě by byli pyšní. Každým rokem v tento den já a Liam jdeme na hřibotv, k jejich hrobu, dáme tam květiny, svíčky, a vzpomínáme na ně. Snažíme se uchovávat si hlavně ty dobré, šťastné vzpomínky, ale i tak se ani jeden z nás neubrání slzám. Jednou, přestanete každý den brečet, a jdete dál, ale ta skličující bolest a prázdné místo v srdci vámi zůstanou už navždy.

"Ari," zavolá na mě Liam nadšeně hned jak se sotva dokážu rozhlédnout po nástupišti.

"Liame," usměju se a jdu ho rychle obejmout.

"Jsi tady," řekne zadýchaně.
"Nemohla bych nepřijít," zavřu oči. "Slíbili jsme si přece že tohle uděláme každý rok. Každý rok. Jenom my dva."
"Já vím," řekne když se naše objetí rozdělí. "Měli by jsme jít koupit kytky. Vždycky je kupujeme spolu."
"Neodpustila bych ti kdybys je koupil beze mě, víš že mám lepší vkus," zažertuju.

"Fajn," dá ruku okolo mého ramene a já tu svou okolo jeho pasu. "Tohle uznávám."

"A co nového na škole? Všechno v pořádku?" zeptá se mě Liam když koupíme květiny a svíčky.

"Jo, jo, všechno v pořádku. Přece si pořád voláme ne?" pousměju se.

"Ale není to jako když jsme spolu naživo. Chybí mi naše večerní rozhovory," pokrčí rameny.

"Mě taky," pokývnu hlavou. "Ale budeme spolu celý víkend."

"Jo," usměje se smutně. "Všichni čtyři... alespoň na chvíli spolu."

"Jako každý rok," řeknu jemně.
"Každý rok," vydecnhe.

"A až přijdeme domů, řekneš mi všechno o tobě a Sophii, jasné?" vezmu ho za rameno.

"Není co, jenom spolu pracujeme," řekne.

"Ikdyby, ráda bych ji zase viděla, třeba příští týden?" podívám se na něj.

"Nevím, možná," povzdechne si. "A co ty? Otravují tě kluci?"

"No... ani ne," pousměju se, snažíc se nedát najevo nic znát.

"Vážně?" podívá se na mě nedůvěřivě. "Tomu se mi nechce věřit."

"Liame, o tomhle se teď nebavme, ano," snažím se změit téma.
"To ty jsi začala se Sophiou," řekne.

"No dobře, ale už by jsme měli pomalu vydat na cestu, o tomhle si můžeme promluvit jindy," zaháknu se za jeho paži.

"Tak fajn," pokývne. "Teď se o tom vážně bavit nemusíme," pokusí se o úsměv.

"Pojďme," vydechnu taky s drobým úsměvem.

Přemýšlím že dnes nebo zítra už mu řeknu o Zaynovi, alespoň o tom že mám přítele. Protože už nechci před ním nic skrývat. Cítím se kvůli tomu provinile. Liam je jediná rodina kterou mám, je to můj velký brácha, a jsem si jistá že pro něj je nejdůležitější abych byla šťastná. A to jsem se Zaynem.

Když se dostaneme na hřbitov, cítím že už to na mě začíná doléhat. Než sem jdeme, držím se, snažím se myslet na jiné věci, namlouvám si že jsem silná, ale hned jak překročíme brány, mám slzy v očích, třesou se mi ruce, a vnímám obrovskou tíhu u srdce. Liam stiskne mou ruku a já jenom s hlubokým nádechem kývnu, na znamení že to zvládnu. Zdá se že jsme tady sami, nikoho nevidím ani nic neslyším. Jen lehký poryv větru a vzdálený ptačí zpěv. Ale jinak ticho a klid. Pomalým krokem procházíme kolem hrobů a já si pokaždé nemůžu pomoct, ale každý si rychle prostuduju. Kdo to byl, jeho jméno, tvář, v jakém věku opustil tento svět... zvlášť když vidím náhrobek dítětě, ovládne mě úzkost. V takových chvílích nedokážu tak úplně pochopit jak někdo může věřit v boha. Kdyby byl tak dobrý, proč je na světě tolik bolesti a proč většinou na krutost světa doplatí ti nejlepší. Teda, nikomu jejich víru nevyvracím, ale já prostě nevěřím. Každým krokem cítím jak mi srdce tluče rychleji a rychleji a všechny ty vzpomínky, hlavně na ten den... vyplaví na povrch. Jsme už skoro na místě a já si položím tvář na Liamovo rameno a tiše vzlyknu.

"Ari," pohladí mě po zádech. "Zvládeneme to. Jako vždycky jasný?"

"J-jo," pousměju se lehce a podívám se na květiny v Liamově ruce. Žluté růže. Ty měli rodiče na svatbě, máma je měla v kytici, měli je i na stolech, celá svatba byla posetá žlutými růžemi... a táta dal mámě kytici žlutých růžích na každé výročí. To si pamatuju. Každý rok. A my v té tradicii pokračujeme. Jenom je vždycky obzvláštníme, dáme mezi ně stříbrné perličky nebo třeba umělohmotné srdíčka, prostě se snažíme aby byla každý rok jiná. A tahle je, můžu říct snad ta nejkrásnější. A největší. A všechny ty růže nádherně voní a... prostě když je vidím, cítím se jim o něco bližší. Ikdyž to možná zní hloupě.

Přistoupíme k jejich hrobům se společným pomníkem a položíme tam květiny zatímco přejedu prsty po jejich náhrobních kamenech.

CAROL A JEFF PAYNE, MILOVANÍ RODIČE. NAVŽDY ZŮSTANETE V NAŠICH SRDCÍCH A VZPOMÍNKÁCH. LÁSKA JE NESMRTELNÁ.

Musím zadržet slzy když vytáhneme svíčky a zápalky a zapálíme je. Jednu za mámu a jednu za tátu. Plamínek hoří a v to chladné ráno rozehřeje mou tvář. Musím se usmát když si vzpomenu na jejich smích, který stále ještě občas slyším ve snech. Vidím je, sebe a Liama u vánočního stromku, na narozeninové oslavě... každý společný okamžik. Cením si je všechny, protože někdy nám nezůstane nic jiného, než ty vzpomínky.

"Mami, tati, byli by jste na nás pyšní," řekne Liam zatímco mě obejme okolo ramen. "Povýšili mě v práci, fakt se mi daří. A Ari se dostala na vysokou, vím že by jste z nás měli radost."

"Nevím co bych dala za to... kdyby jste tu teď byli s námi. Kdyby jste s námi prožívali všechny radosti i starosti, kdyby jste nám mohli radit, stát při nás, klidně nás i pokarát. Kdyby jsme se zase jednou mohli obejmout, a já bych vám řekla jak moc vás miluju, ještě naposledy..." slyším jak se mi zlomí hlas a Liam mě políbí na čelo.

"Vím že nás slyší," řekne Liam.

Já jenom kývnu a stisknu jeho ruku. Strávíme tam ještě dlouhou dobu a já jim vduchu řeknu, že jsem potkala kluka svých snů, že jsem zamilovaná. Že je to ten nejúžasnější kluk na světě a že s ním chci strávit celý život. Nevím jak to vysvělit ale během toho jsem cítila víc než kdykoliv předtím že tu jsou s námi. Ano, určitě jsem si to jen namlouvala, ale přesto. Tak nějak jsem pocítila že dnes je ta vhodná chvíle říct to Liamovi. Chci aby věděl že jeho sestra je šťastná.

"Liame, musím ti něco důležtiého říct," podívám se na něj nejistě později toho dne.

"Ano?" usměje se lehce.

"Ehm.... jde o to... já... trochu se bojím jak budeš reagovat... až ti to řeknu," skloním hlavu.

"Ať už je to cokoliv, vždycky budu při tobě, to přece víš ne?" ujistí mě.

"Jo, to vím," pokývnu.

"Takže o co jde," sedne si vedle mě.

"Já... no... někoho jsem potkala. Na škole. Kluka," řeknu po chvíli ticha.

"Kluka?" podívá se na mě zmateně.

"Jo," pokývnu. "Začíná to mezi námi být docela vážné a Liame, ujišťuju tě že mě miluje stejně jako já jeho," vidím ho polknout. "Ty víš že jsem nikdy kluka neměla, proto pro mě tento vztah tolik znamená. Moc se omlouvám že jsem ti to neřekla dřív ale bála jsem se že naštveš, že mě budeš chtít ochraňovat a kontrolovat... a vím že všechno děláš jenom abych byla šťastná a ty víš jak moc jsem ti za všechno vděčná ale alespoň jednou v životě dělám něco, co cítím srdcem, neřídím se rozumem. On... je chytrý, je to fešák, líbí se mi jeho osobnost, chová se ke mě úžasně a cítím že mě dělá sebejistější, víc věřím v samu sebe a prostě... dělá mě šťastnou. Teď když mám tu práci, ikdyž jen na krátko, se cítím konečně samostatná a dospělá a... vím že máš o mě pořád strach ale zvládnu se o sebe postarat. A prosím, jenom mu dej šanci," podívám se na něj s napjetím.

"Jak dlouho tohle vlasntě trvá?" zeptá se mě po chvíli ticha.

"Tři měsíce," řeknu.

"A ty mi to říkáš až teď," řekne zklamaně

"Chtěla jsem ti to říct už dávno ale.. prostě jsem se bála," přiznám.

"Nechápu to," zakroutí hlavou. "Co sis myslela že udělám?"

"Promiň," řeknu.

"Jak.. se jmenuje?" řekne po chvíli.

"To ti neřeknu," podívám se na něj.

"Proč ne?" svraští obočí.

"Protože vím že by jsi si o něm všechno zjišťoval počínajíc bombardování Nialla milionem otázekem končící vyhledáváním jeho jména v databázi FBI."
"Ariadno," vstane s hlubokým nádechem a já dostanu strach z toho co dál řekne.

"Liame, já..." vstanu taky. "Prosím pochop mě."

"Já... tě chápu," podívá se na mě nejistě. "Nemůžu říct že jsem rád, zvlášť když o tom klukovi nic nevím, ale pokud ho miluješ, pokud se k tobě chová dobře a jsi s ním šťastná ty... nemíním ti stát v cestě ani ti v tom bránit."
"Vážně?" rozzáří se mi oči.

"Vím že jsem dost dlouho hrál spíš úlohu otce, vždycky jsem tě chtěl jen chránit. Ale jsem tvůj brácha. A uvědomuju si že se ti nemůžu donekonečna starat do tvého života. Jenom chci abys byla opatrná a abys mě s ním brzo seznámila, musím se ujistit že je tě ten kluk hoden. Protože pořád ještě jsi moje mlaší sestřička. Vždycky jí budeš. Jen jsi dospěla."

"Liame," musím ho obejmou. "Jsi můj velký brácha. Ten nejlepší brácha na světě a jsem ráda že už to konečně víš. Když si pomyslím že tak dlouho jsem měla zbytečné obavy, ale teď už konečně můžu pořádně dýchat."

"Jsem rád že jsi šťastná," slyším v jeho hlasem úsměv.

"Mám tě hrozně ráda," usměju se taky a pořád nepouštím naše objetí.

Vážně jsem překvpaená že to vzal tak dobře, ale na druhou stranu... jak jinak by to měl vzít? I tak ale nevěřím že se o něm nebude snažit všechno co se dá aby se ujistil že je ten princ na bílém koni kterého si pro mě vysnil. Určitě hned bude vyzvídat od Nialla, takže ho musím varovat a poprosit ho aby mu nic neříkal. Ale Liam je schopný začít se potulovat po koleji s dalekohledem. Vím že mu jde jenom o moje bezpečí a štěstí, ale bojím se že až zjistí že můj kluk je Zayn s ne zrovna najlepší pověstí, nevím jestli to bude vidět stejně tak jako teď.

"Zayne," zvednu s úsměvem telefon když mi večer zavolá, když už se chystám do postele.

"Ahoj baby," ozve se jeho hlas. "Zkoušel jsem ti volat."

"Jo, vím, promiň. Všimla jsem si toho až teď. Měla jsem vypnutý mobil," řeknu.

"No fajn, jsem rád že už tě slyším," řekne.

"To já taky. A mám pro tebe dobrou zprávu."

"Jo?" slyším v jeho hlase zvědavost.

"Řekla jsem o nás Liamovi. Teda, jenom to že s někým chodím. Neřekla jsem kdo jsi, zatím."
"Protože se za mě stydíš," řekne tak trochu sklesle.

"Ne, Zayne, takhle to vůbec není," řeknu rychle.

"Chápu to, Ariadno vážně, nedivím se ti."

"Zayne, nech toho ano? Tohle není pravda. Jenom vím že kdyby znal tvoje jméno hned by o tobě začal všechno zjišťovat a chci aby jste se pořádně seznámili. Brzo. Uděláme si nějaké hezké odpoledne, trochu se poznáte, ukážu ti svůj pokoj..."
"Tahle část se mi líbí," řekne záludně.

"Zayne," zasměju se lehce. "Nech toho."
"Co?" řekne dotčeně. "A vůbec... kdo ví jestli mě tvůj brácha vůbec pustí dovnitř."

"Stačí když budeš takový jako vždycky."

"To myslíš vážně?" zeptá se pobaveně.

"No... nemusíš si brát tvou koženou bundu a dát si místo toho košili, nebo ne, nechci aby sis hrál na někoho jiného. A nezaškodí když přineseš dárek. Něco za tebe vyberu," řeknu.

"Počkej, kdy se s ním mám vůbec senzmánit?" zeptá se.

"Nevím, uvidíme. Možná za dva, tři týdny nebo až po Novém roku."

"Proč to tak odkládáš?"
"No... nezdá se mi že by jsi byl z toho zrovna nadšený, neříkal jsi že se ho bojíš?"
"To ne. Nebojím se. Ale nechci aby nás rozdělil. Jestli mu tvůj kamarád Niall navykládá všechno co se o mě říká, jsem v prdeli."

"Zayne, promluvím si s ním jasné? Navíc když brácha uvidí že už jsme spolu delší dobu, bude muset připustit že je to skutečné a že to se mnou myslíš vážně."

"To jo," řekne. "Miluju tě Ariadno. Strašně moc."
"Taky tě miluju," usměju se. "Promiň, jsem nějak utahaná, už asi půjdu spát."
"No dobře. Zítra se uvime. Sladké sny," řekne.

"Dobrou," řeknu ještě a zavěsím.

Miluju Zayna, a jsem ráda že se náš vztah posunuje kupředu, ale nechci ho zkazit. Proto nechci aby se hned s Liamem seznámil, protože vím že kdybych ho přivedla teď, Liam by si pomyslel že mě jenom sbalil aby si se mnou užil, ale když to bude trvat delší dobu, uvidí to zase jinak, teda doufám. Zayn by možná nevyhrál cenu za prototyp chlapce z plaktáu, ale když ho člověk vážně pozná, zjistí jaký je úžasný. A kdo ví, třeba si i budou rozumět. Teď musím hlavně promluvit s Niallem, aby neřekl že se jedná o Zayna, ani ty nesmysly co se o něm vykládají, ani by mu nepodsouval jeho zkreslený názor na něj. Vážně mě mrzí že není ochotný připustit že se nemá vždy dát na zdání a řeči okolí. Taky bych si dřív nepomysllea že bych mohla chodit s potetovaným rockerem v kožené bundě, cigaretou v ruce a uhrančivým pohledem z kterého se mi podlamují kolena. Ale zamilovala jsem se do něj. Celým svým srdcem.