ZAYN MALIK FAN FICTION

 22.12

ZAYNLŮV POHLED

"Máš teda všechno?" zeptám se Ariadny zatímco s ní čekám na vlak.

"Ano, snad ano," usměje se jemně. Ale zdá se mi trochu smutná.

"Není ti něco?" pohladím ji po tváři.

"Ne, jsem v pořádku, jenom mě mrzí že odcházím, ikdyž jen na pár dní."
"Jo, já vím, ale bude to týden, to rychle uteče," políbím ji na čelo.
"Asi neexistuje šance že by sis to na poslední chvíli rozmyslel a jel se mnou že?" zeptá se tiše.

"Jenom bych ti to zkazil baby," poupravím ji čepici. "Na vánoce budeš se svým bráchou a na nový rok budeme spolu my dva."

"Já vím.. jenom nechci abys byl sám," řekne jemně.

"Neboj se o mě ano? Něco si pustím, sním tvoje cukroví, rozbalím tvoje dárky... a budu v pohodě. A Louis tam se mnou většinu času bude."

"Dobře, ale přesto..." skloní hlavu.

"Ariadno," zvednu ji zase něžně. "To ty jsi mě včera mluvila o tom jak to bude jenom pár dní a všechno bude fajn."
"Ale... prostě jsem na vánoce chtěla být i s tebou, víš jaký máš k nim vztah ale... nevím, prostě mě mrzí že nebudeme spolu."

"Vím baby, ale nechci abys byla smutná ano? Musíš se usmívat, tak jsi nejkrásnější, jasný?" pohladím její tvář kterou tak strašně zbožnuju.

"Tak jo," povzdechne si lehce. "Ale bude se mi po tobě stýskat."
"To mě taky," věnuju jí krátký úsměv.

"Vypadá to už pojedeme," podívá se Ariadna směrem k vlaku.

"Jo, asi jo," dám ruce okolo jejího pásu a na chvilku mám chut vzít si ji do náruče, odnést ji do mého bytu a celé dny se s ní jen tak válet, dívat se na ty její animáky a jíst to zatracené cukroví, ale ne, zaslouží si pořádné vánoce.

"Takže... později si zavoláme?" zašeptá jemně a přísahal bych že jí vidím v očích slzy.

"Jo," zašeptám taky. "Miluju tě," přitisknu své rty na ty její v dlouhém polibku.

"Taky tě miluju," usměje se když se naše rty zase oddělí.

Když nastoupí do vlaku a ještě jednou mi zamává se mě zmocní takový zvláštní pocit, ale je to přece jen pár dní. Nemůžu být přece taková měkota. Ještě pár měsíců dozadu mi byli všichni úplně u prdele, no až na Louiho a přece jenom, i na většinu té naší bandy pitomců. Ale prostě ona... Ariadna... tu holku miluju. Poprvé v životě jsem se zamiloval a myslím, vím, na sto procent vím že i naposled.

ARIADNIN POHLED

"Ari," přivítá mě Liam s otevřenou náručí a s úsměvem na tváři když mě uvidí přicházet.

"Ahoj Li," obejmu ho hned. "Chyběl jsi mi."

"I ty mě," řekne jemně zatímco mě pohladí po zádech a dá mu mi malou pusu na tvář když oddělí naše objetí.

"Doufám že jsi napekl cukroví, mám hlad," zasměju se lehce.
"Jasně," zasměje se taky a vezme mou tašku. "Myslel jsem žes pekla."
"Jo, ale nechala jsem to Zaynovi, myslím že to bude jediné jídlo co bude mít na Štědrý den."

Liam jen pokývne.

"No... jsem vážně štastný že jsi tady," řekne po chvilce ticha zatímco vstoupíme dovnitř.

"Já taky," řeknu tiše. "Jen... mě mrzí že nejsem i se Zaynem."

"Nechtěl přijít ne?" zeptá se mě.

"Jo, ale ne kvůli tobě, on... nemá vánoce moc v lásce a ví jak moc pro mě znamenají takže...ů

"Se zachoval sobecky," řekne rozladěně.
"To ne," svraštím obočí. "Právě naopak. Chtěl abych měla co nejhezčí vánoce."

"No fajn, ale o důvod navíc proč si nemyslím že by jste vy dva měli být spolu," povzdechne si.

"Liame, nekažme si to ano? A slíbil jsi že mu dáš šanci," řeknu trochu zklamaně.

"Dobře, promin, máš pravdu, nechám toho, odnesu ti věci nahoru a ty zatím můžeš udělat kakaoo jo?" věnuje mi drobný úsměv.

"Tak jo," opětuju mu ho a jdu do kuchyně. Jo, tímhle mě trochu naštval, ale beru to tak že prostě ještě nezná, a až ho pozná, pochopí proč ho miluju a časem se s ním i spřátelí. No, doufám v to. Ale ted si chci jen užít klidné, hezké vánoce. Jen to.

Sedíme u televize, přesněji u mých milovaných pohádek, popíjíme kakao, jíme cukroví a je to jednoduše hezké předvánoční odpoledne, když Liamovi zazvoní mobil.

"Půjdu vedle jo? Hned se vrátím," zdá se mi trochu rozrušený když uvidí kdo mu volá.

"Dobře," řeknu trochu zmateně a sleduju jak jde Liam do kuchyně.

Nevím proč mě to napadlo a docela se za to stydím, ale přibližím se ke dveřim, abych zaslechla s kým volá. K mému překvapení to byla Sophia. Vím že spolu pracují, ale myslela jsem že Liam si zachovává odstup, no možná se opravdu spřátelí a nechali minulost minulostí ale nechápu proč si to musel vzít vedle, možná jenom proto abych nevyzvídala. Když slyším že už končí, rychle se přesunu zpátky na gauč.

"Kdo to byl?" zeptám se ho když se vrátí do obýváku.

"Jenom... jenom Sophia," odloží mobil na stůl a sedne si vedle mě.

"Aha... něco kolem práce?"

"Ehm, ne... ona chtěla mi říct že se vrací ke svému manželovi," skloní hlavu.

"Cože?" dívám se na něj v úplném šoku. "Ale... ale... říkal jsi že se rozvádí, že se k ní choval strašně."

"Jo, no... vypadá to že šel na terapii a údajně se změnil a všechno bude jiné. Nastěhuje se zpátky do jejich bytu, s práci to nějak vyřeší. Prý mu chce dát ještě jednu šanci."

"Liame, ale... já to nechápu... j-jak?"

"Já nevím jasné? Prosím tě, ted se mě na nic neptej," zařve na mě a otočí se ke mě zády.
"Promiň," řeknu tiše a trochu vystrašeně.

"Ne, ty promiň, neměl jsem na tebe ječet," otočí se na mě s provinilým výrazem na tváři. "Jen jsem myslel... myslel jsem že... ne," vydechne s předstíraným smíchem. "Jsem hlupák."
"To nejsi," vstanu a položím mu ruku na rameno. "Jen jsi chtěl být štastný, tak jak si zasloužíš."
"Asi mi to není souzené, ani tehdy, ani ted."
"Tohle neříkej. Třeba si za chvíli uvědomí že udělala chybu, a..." snažím se najít vhodná slova ale cítím že to jenom zhoršuju.
"Co? Přijde ke mě, řekne že mě pořád miluje a hodí se mi okolo krku?"

"Nebo najdeš někoho nového, jsi ještě mladý, miliony žen by daly nevím co za to kdyby byly s někým jako ty."

"Díky že to říkáš, ale... pochybuju o tom. Radši se vratme k tomu filmu a nemluvme už o tom. Ano? Prosím tě," podívá se na mě smutnýma očima.

"Dobře," pousměju se jemně a pohladím ho po tváři. "A ujíme se cukrovím až nám bude špatně."

"Jo," opětuje mi úsměv.

Je mi ho tak líto. Nedokážu to pochopit. Vím, po tolika letech se asi nedalo moc očekávat ale doufala jsem že se dají dohromady a vynahradí si všechen ten ztracený čas, věřila jsem že pořád k sobě cítí lásku, ikdyby jen rozbíté kousky. Ale možná jim to není souzené. Možná Liam někdy najde tu pravou, ženu která ho udělá štastného, určitě to tak bude. Nevěřím ale že Sophia bude se svým mužem mít úžasný život, možná se mohl i změnit, možná k němu pořád něco cítí, ale nepochybuju, ani na vteřinu, že nikdy s ním nebude tak štastná jaká by byla s mým bratrem.

23.12.

"Ahoj ranní ptáčatko," usměju se na Zayna přes obrazovku mobilu na video chatu.

"Ahoj krásko," opětuje můj úsměv, ikdyž vypadá unaveně.

"Vypadá to že by sis měl ještě na chvíli lehnout," zasměju se lehce když vidím jak zíve a snaží se nechat otevřené oči.

"Nemohl jsem usnout, nevím proč, asi v tom že jsi na týden pryč. Až moc jsi mi chyběla."

"Ty jsi mi taky chyběl, chybíš," řeknu jemně.

"Nechce se mi vůbec nikam takže asi budu muset přežívat na tvém cukroví."
"Věříš že jsem si to myslela? Jen aby ti vydržely."

"Kdyžtak pak pro něco pošlu Louiho, až se sem dovalí," řekne bezděčně.

"To se vážně nehodláš hnout celý týden z postele?" zakroutím nevěřícně hlavou.

"Však jsem na gauči," řekne uraženě a já se musím zasmát.

"Ari, snídaně je na stole!" slyším Liama z dola.

"Liam mě volá na snídani, asi už budu končit," řeknu zesmutněle.

"No dobře, ale pak si ještě zavoláme," řekne trochu sklesle.

"Určitě," usměju se. "Miluju tě."

"Já tebe taky, a tvoje cukroví," vezme si do ruky čokoládovou trubičku.

"Tak pa," zavěsím s úsměvem. Panebože, tak moc ho miluju.

Po snídani jdeme s Liamem na hřbitov za rodiči a koupíme jim na hrob květiny. Odpoledne pak zavolám Ivonne přes skype, po chvíli se k nim přidají i Niall se Sandrou. Většinu času se jen Ivonne s Niallem dohadují o hloupostech jako obvykle, ale už mi to ani nevadí, patří to k nim a já vím že se mají rádi. Prostě jsou jak hašteřiví sourozenci. A já je oba zbožňuju. Niall byl dlouho můj jediný opravdový kamarád a Ivonne je pro mě už něco jako sestra kterou jsem nikdy neměla. A Sandru mám taky ráda, ikdyž jsem se s ní ještě neměla šanci až tak sbllížit skrz její názor na Zayna. Mrzí mě to. Nemusí být nejlepší kamarádi, ale byla bych ráda alespon za určitý respekt a toleranci. To co se o Zaynovi říká není pravda. Ano, není svatý ale nikdo není dokonalý. Pro mě je důležité že mě miluju a já miluju jeho. A že se ho jen tak nevzdám. Přes názory ostatních.

"Halo?" ozve se z telefonu Debbin hlas. Nevím proč, ale chtěla jsem jí zavolat a měla jsem její číslo, takže proč ne.

"Dobrý den, omlouvám se jestli vás ruším," pousměju se nerzovzně.

"Ne, drahá, jistě že ne, ráda tě slyším, a děkuji ti za ten dárek, to jsi nemusela," slyším v jejím hlase upřímnou radost.

"Já vás taky ráda slyším a nemáte vůbec zač," pokývnu. "A Jenom... jsem vám chtěla popřát krásné vánoce.“
"To je od tebe hezké, ale určitě voláš jen kvůli tomu ?" zasměje se lehce.

"Ano, jo... prostě jsem s vámi chtěla mluvit," řeknu nejistě.

"Dobrá, jen mluv, cokoliv máš na srdci mi můžeš říct.
"Já vím," řeknu jemně. Vážně, vím že jí až tak dobře neznám ale i za tu krátkou dobu jsme se hodně sbližili a vím že jí můžu věřit.

"Víte... nemusíte mi odpovědět jestli nechcete a dopředu se vám za to omlouvám ale... chtěla jsem se zeptat jestli... jestli ho stále milujete," řeknu a hned nato zase olituju že jsem to vysvětlila.

"Ah," slyším ji vydechnout.

"Omlouvám se vám, promiňte, zapomente na to," zatřesu hlavou. "Promiňte."

"To nic," řekne po chvilce ticha. "Ano, miluju ho. Ikdyž to nenávidím přiznat si to, je to tak. Ještě stále ho miluju."

"Po tolika letech?" zeptám se jí.

"I po tolika letech ano," slyším v jejím hlase náznak smutku ikdyž bych se vsadila že se usmívá.

"Tolik vám ublížil."
"Já vím, ale když člověk pozná... pravou lásku, ikdyž spolu nejste navěky, nikdy vám úplně nezmizí ze srdce. Můžete si namlouvat že už je to za vámi, že jste dost silná, ale hluboko v duši to víte. Uběhnou i roky ale vy se pořád vracíte k těm chvílím, těm chvílím co jste byli s ním, co jste byli štastní, ikdyž to bylo jen pár týdnů nebo i dnů."

"Myslím že tak je to i se Zaynem," přisvědčím. "Ikdyby nám to nevydrželo a nebyli by jsme spolu, a to je moje noční můra, nikdy bych ho nedokázala úplně přestat milovat. Ani si nedovedu představit že bych se zamilovala do někoho jiného. Vím že si asi říká každý a že snad každý se dokáže zamilovat vícekrát ale já cítím... cítm žemoje láska k němu nikdy nezmizí, at už bych to chtěla sebevíc.
"Ano," řekne Debbie tiše. "Vidím ten pohled v tvých očích když jsi s ním nebo když o něm mluvíš, a ikdyž Zayna příliš neznám poznám že i on miluje tebe. A věř mi, když ti ted upřímně řeknu že bych vám přála aby jste byli spolu, navždy, štsatní. A tak nějak cítím, že to tak i bude. Řid se jen svým srdcem, nedej na řeči ostatní, na to co ti říká rozum. Prostě bud s ním, miluj ho a bud štastná."
"Děkuju vám," řeknu rozcítěně a cítím že se mi do očí derou slzy. Tohle jsem potřebovala slyšet. Svou maminku jsem milovala a nikdo by mi ji nemohl nahradit, ale s Debbie cítím takové spojení... nevím... opravdu jsem ráda že ji mám ve svém životě. A... že jsem šla na ten kurz malování.