ZAYN MALIK FAN FICTION

 24.12.

"Tak... všechny dárky jsou pod stromem, můžeme rozsvítit světýlka," dám si slavnostně ruce v bok.

"Ari, je půl osmé ráno," pousměje se Liam.

"Každý rok máme celý den rozsvícený stromek," svraštím obočí.

"Nevíš jak to žere elektriku?" podívá se na mě Liam.

"To ti nikdy předtím nevadilo."
"To jsi taky nechodila na výšku," povzdechne

"Dobře, promiň, chápu to, vím jaké máš kolem mě výdaje," svěsím hlavu.

"Ari," podívá se na mě smutně.

"Ne, ne, to je vážně jedno," usměju se. "Jenom nerada měním naše tradice."
"Já vím, ale hele, rozsvítíme je až začnem dělat večeři dobře? Bude to o to lepší, nová tradice," řekne povzbudivě.
"Tak jo," pousměju se a krátce ho obejmu. "Promiň že tolik nadělám ze světýlek, jenom...“
"Vím. Proto tě mám tak rád," řekne jemně. "A... tohle je od Zayna?" ukáže na pár dárků.

"Jo, většina. Je tu i něco od Nialla a Sandry, od Ivonne a od Michelle," řeknu.
"Mhm," pokývne hlavou. "Co ti asi dal? Diamantový náhrdelník?"
"Zayn? Ne," zasměju se. "Jak ho znám, nechal si poradit od některé z holek a ty mi vybrali něco za něj."

"To si nemyslím, určitě se bude chtít předvést."
"Li, jasně jsem mu řekla že od něj nechci drahé dárky, ale cokoliv mi dá a pokud mi to vybere sám, bude to od srdce, z lásky.

"No fajn," odvrátí zrak od stromku.

"Liame," povzdechnu si.

"Omlouvám se, jenom... si pořád nemůžu zvyknout že s někým chodíš, ještě s ním...
"Slíbil jsi že mu dáš šanci," skřížím si ruce na prsou.

"Však jo," pokrčí rameny. "Ale názor si říct můžu.

"To můžeš ale viděl jsi ho jen jednou... neznáš ho a nemůžeš ho soudit."

"Jenom chci abys byla štastná, aby ti nikdo neublížil.

"Já jsem štastná s ním. A nikdy by mi neublížil," pousměju se.

Liam jen s nejistým výrazem pokývne hlavou. "No, pojdme se radši vrhnout na tu snídani.
"Tak jo," následuju ho do obýváku. Ani jeden z nás nejsme zvyklí jíst u stolu v kuchyni, většinou jen výjimečně jako třeba dnes, při štědrovečerní večeři. Ano, musím říct že mě pokaždé zamrzí když se na Zayna tak vyjadřuje, ale asi to bude chtít aby se pořádně poznali, pak to snad bude lepší. No, každopádně si nebudu dnešek kazit. Jsem s Liamem, mým bráchou, jedinou rodinou která mi ještě zbyla, a kterého zbožnuju, jenom kdyby tak Zayna přijal a příští rok by jsme za stolem seděli všichni tři, to bych byla nejštastnější na světě. Být s dvěma lidmi kteří pro mě znamenají nejvíc na světě.

V poledne mi ještě zavolají Niall a Ivonne, a já pak zavolám ještě Michelle s Derekem a Liz. Ikdyž většinu z nich znám jen pár měsíců, mám je ráda a jsem ráda že je mám. Vždycky jsem chtěla mít přátelé, opravdové a ted mám konečně pocit že je mám.

"Ahoj baby," vidím Zaynovu usměvavou tvář alespon na obrazovce. Díky bohu za technologii.

"Ahoj," opětuju mu úsměv.

"Tak co... chybím ti?" zeptá se drze, přitom ví dobře že ano.

"A já ti chybím?" odpovím místo toho.

"Strašně moc," zjemní se jeho výraz a já cítím že se červenám. Musím přiznat že ještě pořád se před ním neustále červenám a při jeho polibcích se cítím jakobych se vznášela a když vidím jak jde ke mě, že už ho za chvíli ucítím při sobě, mám pocti že mi srdce vyletí z hrudě a podlamují se mi kolena.

"Tak co děláš? Hnul ses už z té pohovky?" zasměju se lehce.

"Jen když je to nutné," řekne sklesle.
"Lásko," usměju se a na chvíli se zarazím protože jsem mu takhle řekla poprvé. "Ehm, včera jsem voalala Debbie."
"Proč?" svraští obočí.

"Chtěla jsem ji popřát hezké vánoce. Žije sama a víš že jsme se docela sblížili."

"Jo... je to od tebe hezký. Jeden z důvodů proč tě miluju."

"Co budeš dneska večeřet? Neříkej mi že moje cukroví," pousměju se.

"Ne, Louiho rodiče mě pozvali k nim, ale nevím jestli tam půjdu.
"Proč ne?" řeknu nechápavě.

"Pozvali mě jenom proto že jsme s Louim kamarádi, byl bych tam navíc. Nemíním nikoho otravovat."

"Zayne," povzdechnu si. "Ty bys nikoho nemohl otravovat tím že si s ním."

"To si myslíš jenom ty," řekne

"No... jak chceš, ale já si dneska vychutnám královskou večeři, hodlám se pořádně nacpat dokud neprasknu."

"Víš že bys byla roztomilá jako boubelka?"

"Nech toho," zasměju se lehce. "Ale doopravdy. Každé vánoce přiberu. Jedna z našich tradic."

"Hlavně si pak nemysli že to musíš rychle zase zhubnout. Líbila by ses mi i tak. Možná i víc"

"No dobře, většinou to během roku zase vyrovnám. A to přitom miluju jídlo. Asi jsem štastlivec."

"To já, protože mám tebe," řekne jemně.

"Kdo by si pomyslel že jsi takový romantik, Zayne Maliku?" začervenám se.

"Jenom při tobě," usměju se.

"No... já už jdu pomalu začít vařit, nebo Liam začne beze mě."

"Tak jo. Hlavně to nefot nebo se zabiju z toho jaký mám hlad," řekne výhrůžně.

"Platí," usměju se. "Ale neboj se, jednou ti navařím pořádnou hostinu.
"Těším se," opětuje mi úsměv. "Ted teda bez, baby."

"Dobře. Miluju tě,"
"Já tebe taky," odpoví ještě.

Těch pár dalších hodin uběhne hodně rychle a už sedíme za štědrovečerním stolem. Máme krocana, a další dobroty. Víme že by měl být spíš až další den, ale vždycky nám polovina zbude, takže to nevadí. Prostě jsme zvyklí udělat si velkou večeři před Vánočním ránem. Prostě takové dva slavností dny. Děláme to stejně už když už tu s námi byli naši rodiče. Ještě než jsme začali jíst jsme však pověsili punčochy do kterých si navzájem tajně dáme sladkosti nebo nějaké drobnosti a v lednici máme připravené mléko a sušenky které dám na stůl před spaním na kuchyňskou linku. Je to sice americká tradice, ale i my ji dodržujeme. Pak je otázka kdo se probudí dřív aby mléko vypil a sušenky snědl, většinou je to Liam. Když jsme byli malí, věřili jsme že nás skutečně navštívil Santa, ale byl to jen táta. Milovala jsem vánoce. Vždy. Samozřejmě, když jsme byli všichni čtyři, bylo to kouzelnější, těšila jsem se na to celý rok a když to konečně přišlo, lítala jsem po domě a prostě jsem tehdy byla nejštastnější. Ale i po tom co rodiče zemřeli vánoce miluju. I proto že mi tak připomínají tu dobu kdy jsme byli spolu. Upřímně, nedovedu si představit že bych někdy vánoce trávila bez Liama, ikdyž to pravděpodobně přijde. Ale dokud to jde, jsem ráda že jsem s ním i ted, a doufám že to tak bude ještě hodně, hodně dlouho, protože to by nebyli ty pravé vánoce. Je to přece můj starší bráška.

"Bylo to výborné," řekne Liam znaveně když dojíme.

"To bylo," pousměju se a sama musím těžce vydechnout, vážně jsem se pořádně najedla.

"Jsem dobrý tým," natáhne se pro skleničku limonády.

"Jo, jsme," chytím se za břicho. Asi jsem to vážně přehnala, ale stálo to za to.

"Pustíme film?" zeptá se Liam zatímco pomalu vstane aby začal sklízet ze stolu.

"Jo," usměju se a taky vstanu. Vezmu do ruky svůj talíř, a jdu s ním do kuchyně. Po chvíli se objeví i Liam se zbytkem nádobí. Řeknu mu že ho umyju zatímco on má vybrat nějaký film. Ne že by mě umívání nádobí zrovna bavilo ale jsem ráda když pro něj můžu udělat alespoň takové malé gesto. Přitom stále myslím na Zayna, jestli nakonec šel k Louimu nebo ne, doufám že ano ale docela o tom pochybuju. Nejradši bych mu prostě řekla at přijede zítra k nám na oběd, ale radši to nechám tak. Stejně by určitě odmítl a snad si to vynahradíme příští vánoce. Jenom doufám že at už je s Louiho rodinou nebo sám, není smutný. Protože si může říkat co chce, ale jsem si jistá že se musí cítit osamělý. Jsem proto ráda když jsme spolu. Vím že se děláme navzájem štastnými a... nejsme osamocení, tak jako když jsme od sebe. Prosím, jen at se ted usmívá.

ZAYNŮV POHLED

Venku padá sníh, ne nemoc, ale padá a já se na chvilku přistihnu nad myšlenkou jestli sněží i u Ariadny a jestli stojí u okna a pozoruje ho s tím jejím sladkým výrazem na tváři. Co bych dal za to kdybych byl ted s ní. Ale ne, jsou to jen hloupé vánoce a je ted se svým bratrem. Je to v pohodě. A za pár dní se přece uvidíme. Nemůžu popřít, chvíli jsem přemýšlel že přijmu nabídku Louiho rodičů at s nimi strávím vánoce, ale nechtěl jsem je obtěžovat, navíc jsem radši sám. Radši bych byl s Ariadnou, ale když tu není, tak budu radši sám. Plánoval jsem sice že budu zalezlý doma celé svátky ale nějak mi to nedalo a musel jsem zajít za jediným člověkem, díky kterému jsem měl vánoce alespon trochu rád. Komu to lžu, dřív jsem je miloval. Ale ted... už pro mě neznamenají téměř nic.

S rukama strčenýma v kapsách a skloněnou hlavu si to mířím k osobě, která pro mě dlouhé roky znamenala všechno. Která mě jako jediná milovala, která mi byla jedinou formou lásky kterou jsem kdy znal. Když dorazím k bráně oklepu ze sebe sníh a se zrychleným, chladným dechem jdu po cestě až dokud nepřijdu ke správnému místu. Stoupnu si před něj a vytáhnu svíčku a sirky. Zapálím ji a položím na náhrobek.

"Ahoj babičko," zašeptám roztřeseně, ikdyž teplo ze svíčky mě alespoň trochu zahřeje.

"Přišel jsem za tebou. Promin že jsem tu už dlouho nebyl, omlouvám se," přejedu po nápisu konečky prstů zatímco pokleknu.

"A promin že jsem nepřinesl květiny, ale příště je určtiě přinesu. Celé stohy orchidejí. Tys měla nejradši," pousměju se.

"Možná sebou přivedu i Ariadnu. Líbila by se ti. Určitě. Je to ta nejúžasnější holka co jsem kdy poznal."

"Jednou jsi říkala že jednoho dne potkám opravdovou lásku, lásku mého života. A měla jsi pravdu babi, jako vždycky," zasměju se lehce idkyž se mi podlomí hlas.

"Jsem sám," cítím že se mi do očí hrnou slzy, což nesnáším. "Teda, dneska. Mám Ariadnu. Louiho. Ale jsem sám."

"Nevíš co bych dal za to kdybych tě mohl ještě jednou vidět. Předtím než ti hajzli..." skloním hlavu.

"Předtím než mi tě vzali," pocítím vztek když si vzpomenu co jí stalo.

"Ale neboj... budu silný, nebudu brečet," donutím se k úsměvu. "Tak jako ty jsi byla silná."

"Chybí mi naše rozhovory," přiznám. "Chybíš mi."
V tom mi zabzučí mobil. Přišla mi zpráva od Ariadny.

Dobrou noc. Miluju tě xx

S úsměvem ji odepíšu zpátky.

Taky tě miluju baby, sladké sny xx

"Už půjdu," vstanu pak pomalu. "Ale brzo zase přijdu. Slibuju," rozloučím se a jdu pomalým krokem dolů. Vidím kolem rozsvícené domy, občas zaslechnu dětský smích a vánoční hudbu a v jeden moment se zastavím a zhluboka se nadechnu. Uvědomím si že kdybych Ariadnu někdy ztratil, neměl bych jediný důvod žít, ikdyž to zní asi příliš dramaticky, nikdy, nikdy bych se už nedokázal usmát. Úsměv na tváři mám jenom díky ní. Díky mojí Ariadně.