ZAYN MALIK FAN FICTION

Další dny probíhaly v takové hezké sváteční pohodě. Jedli jsme, dívali jsme se na filmy, četli jsme si, povídali, dlouho spali... a nemluvili jsme ani o Zaynovi, ani o Sophii. Vidím že ho to pořád trápí a já upřímně nechápu proč to udělala. Jistě, neviděla jsme ji celé roky a možná svého muže ještě miluje, ale i tak vidím to jako její velkou chybu, ale kdo ví, třeba s ním bude štastná a nejsou si s Liamem souzení. A Liam si taky časem někoho najde. Zavolala jsem si i s Niallem, Ivonne, i Michelle, která mě ujistila že je Liz v pořádku a zůstane s ní a její rodinou až do Nového roku, dokud se nevrátí Vicky s Tedem. Samozřejmě si i každý den volám se Zaynem, větišnou jenom tak tlacháme, ale to mi stačí. Slyšet jeho hlas a vidět jeho tvář. Samozřejmě jsem hrozně ráda že jsem na vánoce se svým bráchou tak jako každý rok ale Zayn mi prostě hrozně chybí. I Ivonne. Zvykla jsem si na ni i na náš pokoj, do kterého se ale dostaneme až po Novém roce. Niall se Sandrou prý zůstanou doma, Ivonne zůstane u Fleamea spolu s Michelle a Derekem. Jeho rodiče už odjeli a ten dům je dost velký. Já teda asi zůstanu u Zayna. Je pravda že tam přespávám hodně často, a to se moc nelíbí paní Montgomeryové, paní která má na starost ubytovnu. Ale řádně za ni platím, teda spíš Liam a nedělám žádné problémy co se týče nočního klidu ani podobně takže s ní jinak nemám velké problémy. Je to docela rázná žena ve středním věku, ale není zlá. No, každopádně, 28. prosince jsem si zase zabalila, váhala jsem s těmi obrazy, nejen že byli dost těžké ale nechtěla jsem je tahat na univerzitu, takže jsem je nakonec nechala doma, s tím že si je třeba vezmu příště. Pořádně jsem vyobjímala Liama a vychutnala jsem si ještě poslední večer společně, pro ted. Vždycky když mám odjet, jsem rozpolcená. Z jedné strany chci být zase na univerzitě, se Zaynem, s Ivonne, Niallem... ale zároven tady, doma, s mým bráškou.

29.12.

Po cestě ve vlaku se krátce po třetí odpoledne se konečně dostanu na místo. Když se s batohem na zádech a plnou taškou dostanu ven, zhluboka se nadechnu a jsem ráda že jsem si vzala tu šálu, rukavice i čepici od Zayna, i tu bundu od Liama, protože je vážně pořádná zima. Zayn mě tu má čekat ale nikde ho nevidím. Rozhodnu se teda sednout na lavičku a nějakou chvíli čekám. Když se z chvíle stane patnáct minut trochu se začnu bát a rozhodnu se mu zavolat. V tom však ucitím polibek na mou tvář, který mě okamžitě zahřeje.

"Zayne," řeknu polekaně, vážně mě překvapil.

"Ahoj baby," sedne si ve své nezbytné kožené bundě, ve které mu snad není velká zima, vedle mě.

"Kde ses zdržel? Začala jsem se bát," vezmu ho za ruku.

"Jo, Louis mě zdržel. Vezl jsem ho domů."
"On nezůstane u tebe?
"Řekl že by to asi bylo blbý když tam budeš ty."

"Ale mohl klidně zůstat, Mě by nevadil, ráda bych ho ječtě trochu víc poznala," řeknu.

"No dobře. Můžu mu říct aby se ještě zastavil," pousměje se a dlouze mě políbí. "Chyběla jsi mi,"vydechne.

"I ty mě," pohladím ho po tváři.

"Zdá se že koupě se vyplatila," poupraví mi čepici na hlavě. "Alespoň mi nezmrzáš baby."
"No, pořádné objetí by mě zahřálo ještě víc," řeknu tiše.

"Pojd ke mě," nastaví mi náruč a já ji s radostí přijmu. Vdechuju jeho známou vůní a najednou se cítím zase úplná.

"Už půjdeme?" zeptám se když se od něj odtáhnu.

"Jo, dej mi ten batoh," sundá mi ho a sám si ho nasadí na záda.

"Ve vaší ulici je vážně nádherná výzdoba," obdivuju okolní domy. V noci to musí být jedna svítící pohádka. Miluju to.

"Jo, no.... hlavně támhle sousedi," pokyne hlavou na dům naproti. "Tam bydlí ti malí parchanti."

"No tak," řeknu tiše."Nemluv tak o dětěch."

"Ale je to pravda, věř mi," řekne přesvědčeně.

"Zayne, co ti udělali?" zasměju se lehce.

"Musela bys je znát, dala bys mi za pravdu," začne hledat klíče.

"Jednoho z nich jsem už viděla. Vypadal jak andílek."

"Ale je to syn satana," řekne.

Já se jenom dál směju a sleduju jak Zayn pomalu otvírá dveře.

"Konečně teplo," vydechnu když vstoupíme dovnitř.

"Nakoupil jsem něco k večeři, těstoviny a tak," řekne zatímco položí na zem tašku a bato.

"Skvělé," usměju se na něj letmo a začnu si sundávat vrstvy oblečení. Napřed rukavice, pak šálu, čepici... a zrovna když věším i bundu, ucítím ruce okolo mého pasu a hebké rty na mém krku.

"Zayne," zasténám tiše.

"Hrozně jsi mi chyběla," zašeptá se rty stále na mém krku a já se celá rozechvěju.

"Musím to pověsit," zachicotám když mě zalechtá jeho strniště.

"Kdo ti brání," řekne provokativně a stále zanechává polibky na mém těle.

"Ty," řeknu slabě.

"Hmm," pořád nepřestává.

"Prosím, nech mě alespoň vyzout si ty boty."

"No dobře," vydechne po chvíli. "Zatím ti ty věci zanesu nahoru.
"Děkuju," usměju se lehce a věnuju mu krátkou pusu. Sice miluju když tohle dělá, když způsobí že se celé moje tělo chvěje a srdce mi může vyskočit z hrudě, ale zároveň jsem z toho nervozní, protože by to mohlo vést i k dalším věcem... a na to stále ještě nejsem připravená. Ale vím že ho nemůžu nechat se dlouho trápit, musím to překonat.

Když jsem hotová zajdu ještě do kuchyně, protože jsem dostala hlad. Nejedla jsem už tři hodiny a mám docela bohatý apetit. Zayn říkal že něco nakoupil, ale když otevřu ledničku a prohledám skřínky zrovna moc toho nenajdu. Všimnu si však misky se zbytkem mého cukroví a vezmu si jeden perníček.

"Já to věděl," ozve se za mnou Zaynův hlas. "Ujídáš mi poslední kousky."

"Napekla jsem je já," řeknu s plnou pusou.

"Ale já pomáhal," řekne pohotově.

"Jestli chceš, později ti udělám koláč," polknu sousto. "

"Tak fajn," pokrčí rameny zatímco si to míří ke mě.

"Ale jenom když budeš hodný," řeknu jasně.

"To ti nemůžu slíbit," skouskne si ret a dá své ruce na moje boky.

"Už zase?" zasměju se lehce.

"Nemyslím si že by ti to vadilo," přitáhne si mě ještě blíž a rukou zajede pod moje tričko.

"Zayne," zasténám slabě když rty přitiskne na moje citlivé místo za uchem.

"Vidíš? No tak, baby, nech mě ti udělat dobře, jako naposledy, už je to dlouho," zašeptá svůdně a já už to zvažuju ale nakonec ho od sebe odtáhnu.

"Ty pořád myslíš jen na tohle?" řeknu s lehkým smíchem ikdyž se musím červenat.

"Ne," řekne hned, nevím... jakoby zraněně. Jako že si myslí že jsem na něj naštvaná.

"Zayne, chci být s tebou," chytím ho za ruku abych ho ujistila že to tak není. "Strašně moc. Ale vím že to povede k něčemu dalšímu a na to nejsem připravená, vím že dvakrát jsem ti... to dovolila," začervenám se při těch vzpomínkách. "Ale prosím, měj ještě trpělivost."
"Ariadno, víš že bych tě nikdy nenutil k tomu co bys sama nechtěla," ujistí mě Zayn.

"Já vím," usměju se jemně."

"Jenom... tak tě miluju a nevíš jak moc po tobě toužím," opře si čelo o to moje.

"Taky tě miluju.... a toužím po tobě, ale nechme tomu ještě nějaký čas prosísm," podívám se na něj.

"Dobře," pokývne. "Jak dlouho budeš chtít."
"Děkuju," věnuju mu dlouhý polibek.

On se pak ještě omluví že musí na záchod a nedalo si nevšimnout té boule v jeho kalhotách. Už se to párkrát stalo a trochu se cítím provinile a hloupě že musí jít do koupelny, postarat se o to sám, ale prostě nejsem ještě připravená, vidět ho nahého, ne tak sáhnout... na něj. Prostě to chce ještě nějaký čas, vím že je to k Zaynovi nefér, ale snad to ještě nějakou chvíli vydrží.

Později si uděláme jídlo, nějaké těstoviny s omáčkou a přijde i Louis, takže si trochu popovídáme a pak pustíme nějaké filmy co přinesl ale musím říct že mě moc nebavili, protože nebyl to zrovna můj šálek kávy, ale i tak to je docela příjemný večer, jsem ráda že jsem zase mohla Louiho poznat o trochu víc. Je to v první řadě nejlepší kamarád Zayna a tak ho i beru ale snad se časem i my opravdu spřátelíme. Mám ho ráda a myslím že snad i on mě, a jak sám řekl i Zayn, my dva jsme jeho nejbližší lidé. Je sice pokrytí tetováním, má i pierciengy, a hlavně předtím bych se na ulici asi trochu bála ale když ho poznáte zjistíte že je to vážně hodný kluk, ikdyž se svými chybami jako každý. No, každopádně, před půl desátou mě nějak přepadla únava a šla jsem spát. Zayn mě políbil na dobrou noc a já si jdu lehnout. Nebudu čekat na Zayna, protože vzhledem k tomu že Louis tu přespí, předpokládám že budou dole ještě dlouho takže se brzo nechám oddat říši snů.

ZAYNŮV POHLED

Když si jde Ariadna lehnout, zajdeme si s Louim před barák zapálit. Vezmu si krabičku a zapalovač, hodím na sebe bundu a sedneme si na schody. Sníh nepadá, ale i tak je příšerná zima. Zapálím si teda první cigaretu a alespon na tu sekundu mě trochu zahřeje oheň ze zapalovače. Louis si taky zapálí a společně hledíme před sebe na všechny ty trapně osvícené, vyzdobené domy a musíme se zasmát.

"Jsou to trapáci," řeknu zatímco vydechnu dým z cigarety.
"To jo, alesponň že rodiče bydlej v bytovce tak nemusím hledět na ten hnus i tam," řekne.

"Včera to bylo u vás docela divný," podívám se na oblohu. "Připadal jsem si jak idiot."

"Jo... no, pořád je to u nás trochu napjatý, je to na nic," potáhne si.

"Asi to chce ještě čas," řekne.

"Jo, asi jo, ale nevím jestli to někdy bude stejné jak předtím," pokývne.

"Myslel jsem že už sereš na to kdo byli ty kurvy co tě opustili a že bereš že tví rodiče jsou ti co tě vychovali," podívám sen a něj zmateně.

"To jo...ale nemluvme o mě. Radši mluv o Ariadně a tobě.
"Proč o Ariadně a mě?" svraštím obočí.

"Nevím.. jeto mezi váma v poho?" potáhne si dlouze.

"Jo, myslím že jo. Proč, říkala ti snad něco?" podívám se na něj.

"To ne, ale zdáli jste se mi... já nevím... divní, teda, jo, vypadáte jako dvě zamilované hrdličky až se mi z toho navaluje ale nepohádali jste se nebo tak?"

"Ne," zakroutím hlavou. "Teda... chvíli předtím než jsi přišel jsme měli... malou neshodu. No, dokážeš si představit jak jsem nadržený když jsem při ní a ještě jsme spolu... prostě dvakrát mezi námi k něčemu došlo, ne zrovna sex... ale od té doby nic."

"A ty jsi zoufalec co si ho musí honit pod sprchou," zasměje se lehce.
"Drž hubu," plácnu ho po ruce. "Miluju ji, moc, ale nevím jak dlouho to takhle vydržím. Už mi to chybí a ona mě tak vzrušuje.. jako nikdo jiný."

"No... Mandy ta by s tebou šoustala každý den ráno, odpoledne večer," řekne Louis.

"Ale je to odporná mrcha," řeknu. "Hnusí se mi. Hlavně po tom jak se chovala k Ariadně. Mezi náma dvěma to bylo vždycky jenom o sexu, nic víc. Ale Ariadna.... Ariadnu miluju. Je jediné dobré v celém mém posraném životě."
"Hele, a co já?" řekne dotčeně.
"Ty jsi můj kamarád a víš že tobě fakt věřím ale to je něco jiného. S Ariadnou chci být... navždy."
"Aha, takže už slyším svatební zvony," řekne posměšně.

"Sklapni," strčím do něj lehce. "Víš že neuznávám žádný cár papíru ani nestojím o to aby kolem mě běhalo stádo parchantů, ale chci být s ní.
"A víš že tohle ona chce? Svatbu, děcka?"
"Jo vím," vydechnu kouř před sebe. "Ale i já se kvůli ní změnil, alespon zčásti, třeba se i ona změní kvůli mě.
"To jako fakt?"

"Nemyslím aby změnila to kdo je, ale nevím... třeba najdem nějaké řešení co bude vyhovovoat oboum“

"Jo a nebo se na tebe vykašle a najde si maníka přesně jako z knihy dokonalý manžel z 50. let," ušklíbne se.

"Bud ticho," řeknu tiše. "Nedokážu si představit že bych Ariadnu ztratil."
"Ale víš že k tomu dost možná dojde."

"Jo, možná jo, ale jestli ano, nevím co budu dělat," podívám se na něj a on ztichne. Jenom zase potáhne z cigarety a další dvě minuty tam jen tak sedíme a já přemýšlím nad tím že pokud by se to doopravdy stalo, nevím jestli bych měl vůbec nějaký důvod žít, ikdyž to možná zní směšně a jak vystřižené z ubožáckého románu ale je to tak. S Ariadnou by odešel i můj důvod být na tomto hnusném světě.