ZAYN MALIK FAN FICTION

4.1.

Ráno se probouzím a cítím něco... nechápu co se to děje. Je to tak zvlášní ale zároveň příjemný pocit... a pak mi to dojde.

"Z-Zayne," vydám ze sebe sotva hlásku. "Co to děláš?"

On neodpoví, ale přísahala bych že ho slyším zasmát se.

"Přestaň, ah, Zayne, přestaň prosím," sténám ale ve skutečnosti nechci aby přestal.

Když se mi podaří otevřít oči podívám se dolů a vidím přes sebe přehozenou peřinu a Zaynovu hlavu jak se pohybuje v pravidelném rytmu. A hlavně ho cítím. Cítím jeho ruce které spočívají na mých stehnech, cítím jeho hluboký dech a především ho cítím... tam. Už jsem s ním tohle zažila ale nečekala jsem to že když se ráno probudím... je to nepopsatelný pocit a nedokážu ovládat své stény a vzdechy ani elektrické záškuby procházející celým mým tělem.

"Zayne, bože, prosím," zajedu rukama pod peřinu a dosáhnu až k jeho vlasům, do kterých zapletu prsty.

"Říkal jsi že ráno přijde Louis, a má klíče, prosím, přestaň," vydám ze sebe zesláble.

Skutečně přestane, ale stále přejíždí rukama po mém těle zatímco mi odpoví skoro až šepotem. "Nepřijde dřív než v 10, a je teprve čtvrt na osm."

Napadne se ho zeptat jakto že je tak brzo vzhůru ale on se hned nato vrátí k tomu kde přestal.

"Zayne, ah," nechám jednu ruku v jeho vlasech a druhou pevně sevřu prostěradlo. Bože, je to tak dokonalý pocit, on je dokonalý.

Cítím jak sundá mou ruku z jeho vlasů a místo toho ji propojí s tou svojí. Jakoby věděl že to každou chvíli přijde. Vážně už to dlouho nevydržím.

"Z-Zayne," řeknu roztřeseně.

On jen vydá spokojené zavrčení a já myslím že pomalu exploduju.

"Zayne, j-já, já už," nedokážu vyslovit už nic jiného protože náhle vykřiknu.

Celé moje tělo se zblázní a ikdyž je leden cítím na čele růpěje potu.

Zayn zatím nechává lehké polibky na mých stehnech a podbříšku, a já tiše zaknučím protože jsem ted citlivá na jakýkoliv další dotyk. Když už dokážu otevřít oči, vidím že vykoukne Zaynova hlava se samolibým úšklebkem, jak si olizuje rty.

"Takže, jáké to bylo baby?" řekne provokativně zatímco si jde lehnout okolo mě a obejme mě kolem pasu.

"Neměl jsi to dělat," složím si ruce na prsou.

"Ale no tak," zasměje se. "Nezdá se že by se ti to nelíbilo."
"Zayne," začervenám se ještě víc než určitě jsem.

"Nemusíš se za nic stydět. Je to úplně normální," naplete si na prst pramen mých vlasů.

"Asi si půjdu dát sprchu," začnu pomalu vstát.

"Můžu taky?" podívá se na mě s nadšeným výrazem.

"Zůstaň tady," řeknu přísně. "Myslím to vážně."
"No dobře, budu ležet přímo tady a čekat na tebe," vyvalí se na postel s blaženým úsměvem.

"Fajn," nedokážu si pomoct a musím se taky usmát. Vezmu si sebou nějaké čísté prádlo a skočím rychle do sprchy. Bože, je mi vážně horko a studená voda mi přijde vhod. Když ale vylezu, najednou mě pohltí zima a začnu se třást, a rychle na sebe hodím župan a nazuju si papuče. Vyčistím si zuby, pak se co nejrychleji osuším a obleču, a vejdu zpátky do ložnice. Zayn je pořád ve stejné poloze, se zavřenýma očima, ale když uslyší dveře, zvedne hlavu a podívá se na mě.

"Ahoj krásko," usměje se.

"Zayne, po ránu vypadám jako příšera z hlubin," řeknu jemně.

"No tak," zasměje se a začne pomalu vstávat. "Ani nevíš jak nádherná... a sexy jsi právě ted. S mokrými vlasy, s žádným makeupem, v mým tričku," obejmě mě okolo pasu a mě se zatají dech. "Jsi kurevsky dokonalá."

"Nemluv sprostě," položím mu ruku na rameno s ostýchavým výrazem.

"Fajn," políbí mě na čelo. "Pro tebe budu dobrý hoch, alespoň na chvíli."

"Nezapomen že ve dvě musím do školy. Musíme tam s Ivonne trochu uklidit, musím dočíst něco na zítřejší hodinu a taky se chci přivítat s Niallem a Sandrou. Neviděla jsem je už dva týdny."

"No dobře," povzdechne si a sundá ruce z mého pasu. "Takže se uvidíme zase až zítra?"
"Zayne, vždyt tady v podstatě bydlím," zasměju se lehce.

"Jenom nerad sleduju jak odcházíš," řekne.

"Není to na tebe trochu moc romantické, tvrdáku?" podívám se na něj s drzým úsměvem.

Zayn po hodí uražený pohled.

"Jdu udělat snídani dobře? Vajíčka a slanina?" zeptám se po chvíli ticha.

"Jo, jdu si dát sprchu," zaleze do koupelny a já se otočím za ním a nevím, přišlo mi jakoby si uvědomil jak domestický pár vlastně jsme. Nevím jestli ho to trošku nevyděsilo. Ale to si asi jenom namlouvám. Potom co udělám snídani se ještě jen tak díváme na televizi, dáme si něco k obědu, a pak mě Zayn odveze na kolej.

"Debbie," usměju se když vidím že mi volá.

"Ahoj Ariadno, snad tě neruším," řekne.

"Ne, ne. Vůbec ne. Před chvíli jsem přišla zpátky na pokoj, co potřebujete."

"Nevím jestli to víš, ale na tři týdny odjíždím mimo město, takže nebude kurz a já jsem ti chtěla něco říct, něco co nepočká."
"O co jde?" řeknu trochu znepokojeně.

"Neboj se, je to dobrá zpráva. Vím jak jsi mi říkala že ta brigáda na které jsi ty a tvá kamarádka vám brzo končí a v únoru už nebudeme mít nic. A jeden můj známý vlastnící menší společnost sídlící v Birminghamu by vás dokázal zaměstnat na částečný úvazek. Mohli by jste pracovat ze školy, v podstatě by jstě dělali to co ted, ale s trochu větší zodpovědností a za lepší peníze.
"Bože, nevím co mám na to říct. Děkuju vám, moc. Vážně."

"Nemusíš mi vůbec děkovat. Udělala jsem to ráda."

"Jsem vám vážně vděčná. Slibuju že vás nezklamu a budu odvádět dobrou práci."

"Tím jsem si jistá," zasměje se lehce. "A radši mi řekni jak jste se měli? Naposledy jsme mluvili před štědrým večerem, mimochodem, tu práci můžeš brát jako můj dárek pro tebe, když jsi se už ty obtěžovala s dárkem."

"To ne, líbil se vám?" zeptám se jí.

"Moc, vlastně to byl jediný dárek co jsem nedostala. Když nepočítám dárkový poukaz," řekne s úsměvem v hlase ikdyž vím že jí to zabolelo. Musí být osamělá.

"Chcete slyšet co jsem dostala od Zayna?" nechci to rozebírat.

"Jistě," řekne pohotově.

"Dobře, no, dal mi krásnou brošničku ve tvaru sovy, je vážně nádherná, pak set se šálou, čepicí a rukavicemi, upřímně jsem takový praktický dárek ani nečekala," usměju se. "Taky překrásné šaty, vážně, nikdy jsem takhle nádherné šaty neměla, ani na maturitním večírku. Vážně, jsou úžasné, musím vám je pak ukázat. A ten nejhezčí dárek byli dva jeho obrazy, na jednom z něj jsem já, ani nechápu jak mě tak přesně namaloval, ale je to vážně... má obrovský talent. Kéž by ho vidělo víc lidí."

"Já ho vidím," řekne Debbie. "Zayn je velmi talentovaný mladík, má své mouchy, ale jinak je to mladík, který stojí za povšimnutí. A vypadá to že tě velmi miluje, jste vážně krásný pár."

"Ano, i já ho moc miluju. Vlastně myslím že každým dnem víc a víc."

"Možná bych ti měla říct jak to bývá s prvními láskami ale myslím že ve vašem případě, myslím že vy dva to zvládnete. Nechci znít jako čarodějka, za kterou mě považuje polovina naší třídy, ale vy dva jste stvoření jeden pro druhého. Skutečně to tak cítím."

"Děkuju, znametná to pro mě hodně, slyšet tohle od vás. Víte, až na Ivonne, a pár lidí, s námi ostatní nesouhlasí. A nechtějí mu dát šanci."

"To přijde časem, uvidíš," řekne povzbudivě. "Pamatuj si že jestli je láska pravá a je vám souzeno být spolu, stojí za to bojovat."

Já se jen usměju a ještě nějakou chvíli si povídáme. Když pak Ivonne vyjde z koupelny, pomalu se rozloučíme a já zdělím Ivonne tu skvělou zprávu, je nadšená, stejně jako já. Od února máme pořádnou práci, a nejlepší je že nemusíme nikam jezdit. Vždycky mě lákalo něco jako žurnalistika, kreativní psaní, vlastně máme i takový předmět ve škole, ale nechala jsem to až na druhý rok, nevím, myslím že by to bylo dost náročné a ještě pořád nevím jakým přesným směrem se budu ubírat. No, každopádně v téhle práci možná trochu najdu nápovědu. Sice to není zrovna náběh na spisovatelskou kariéru, ale je to práce s textem, takže se blížím.

"Nialle, Sandro, ahoj," usměju se nadšeně když je uvidím stát ve dveřích.

"Ari, rád tě vidím," oplatí mi Niall úsměv zatímco mě krátce obejme.

"Věci jste si už dali do pokoje?" vidím že u sebe nemají tašky.

"Jo," pokývne Niall.

"Dorazili jsme před deseti minutami," přidá se Sandra.

"Aha, takže vy se tady producírujete deset minut než aby jste rovnou přišli za námi hm?" ozve se Ivonne.

"Jakobys o to stála sestři," pousměje se Sandra.

"Ne, možná se nemohla dočkat až uvidí naše tváře, že jo švagrová? Co takhle pořádné objetí," řekne Niall a rozevře náruč.

"Prosím tě," složí si Ivonne ruce na prsou. "Když jste tady cítím se jako pod dozorem. Ne díky," předstírá uraženost a Sandra jen protočí oči v sloup a Niall se tiše zasměje.

"Tohle mi chybělo," řekne Niall.

"Ivonne, nebud jak malá, a pojd se mnou, máma ti něco posílá a můžeš mi pomoct vybalit, no tak," řekne najednou Sandra.

"Fajn," pozvdechne si Ivonne a jde se Sandrou pryč. Stihne ještě na Nialla vypláznout jazyk ale to už ji Sandra táhne na chodbu.

"Takže... měli jste se dobře, se Sandřinou a Ivonninou rodinou?" zeptám se Nialla zatímco si sednu na postel a on na židli naproti.

"Jo, jak jsem ti psal, byli tady i naši, víš že Theo vyrostl za těch pár měsíců?" usměje se jemně.

"Ráda bych ho viděla, je úžasný, a rozkošný," řeknu při vzpomínce na jeho synovce Thea, který má asi rok a půl.

"Viděla jsem vaši fotku z Nového roku, hrozně vám to tam slušelo," řeknu.

"Díky, jo, víš jak Sandra ráda dělá společné fotky, už by jsme mohli zaplnit album," zasmjěe se lehce.

V tom si uvědomím že my se Zaynem vlastně ani nemáme pořádnou společnou fotku, já mám jednu jeho v mobilu, a máme dvě nebo tři s Ivonne, Louim a ostatními, ale žádnou kde jsme sami dva. Je pravda že se většinou nerada fotím ale ráda bych měla naši fotku.

"Ari... co je?" všimne si asi že jsem chvíli duchem nepřítomná.

"Nic, promiň, jenom jsem se zamyslela,"

"Hej, co je tohle? To je hezký," ukáže na sovičku na mém nočním stolku.

"Oh, jo, to je, chceš se podívat?" podám mu ji do ruky.

"Od koho jsi ji dostala?" zeptá se zatímco si ji prohlíží.

"No... od Zayna," řeknu opatrně.

"Oh," podívá se na mě. "Pěkný," podá mi ji zase zpátky.

"Nialle," vydechnu. "Budeš ho někdy akceptovat?"
"Vždyt jsem ti říkal, klidně s ním bud, ale já mu prostě nevěřím, a nemyslím že si tě zaslouží. Víš že jsi pro mě jako sestra a chtěl bych abys byla s někým lepším."

"Zayn a já se milujeme, chová se mě hezky, a jsem s ním štastná. Nestačí to?"

"Já nevím Ariadno, fakt nevím," vstane pomalu. "Ale jestli jsi štastná.,..
"To jsem," pokývnu.

"Pak kdo jsem já abych ti něco říkal, ale jenom si dávej pozor, a kdyby cokoliv, jsem tady pro tebe."

"Já vím," pousměju se. "Ale už se o sebe dokážu postarat."

"Každopádně jsem tady, dobře?" podívá se na mě.

"Jo, já vím," usměju se.

Už mě unavuje ta nevraživost ze strany Nialla, Sandry, Liama... vůči Zaynovi. Ale až ho konečně poznají a uvědomí si jaký ve skutečnosti je, bude to jiné. Nechci se vzdát nikoho z nich, ani nechci aby mezi námi byli rozepře, at už jde o mého bratra, nejlepšího kamaráda, i mou lásku. Prostě doufám že jednou budeme společně sedět za jedním stole a být já nevím... jedna velka rodina. Ikdyž to zní tak naivně.